POLJANA
panovník: vojvodkyně Galka I.
hlavní město: Smirné
správní rozdělení: 9 oblastí, 2 vojvodská území, 4 závislá území
další města: Drvet, Ovruč, Krivodar, Mladograd, Vodograd
počet obyvatel: 2 miliony (lidé 60%, půlčíci 20%, barbaři 7%, elfové 5%)
vojsko: 75 tisíc (zemská hotovost)
komodity: stříbro, sůl, kůže, kožešiny, obilí
měna: poljanský dukát
Historie této veliké země, skládající se z mnoha často naprosto odlišných území, je velmi složitá. O jejím osídlení se vedou učené rozpravy, v zásadě se však přikládá jistá důvěryhodnost legendám o příchodu Poljanců ze severu. Ti se kolem roku 5000 S.v. usídlili v kraji mezi řekami Hrtarem a Kremenem a smísili se s původním obyvatelstvem, takzvaným Vlčím lidem, o jehož původu panuje mnoho nejasností.
Přehled poljanských vojvodů je velice dlouhý a dynastií se na poljanském trůnu vystřídal celý půltucet. Jisto je, že až do roku 5334 S.v. vládli Poljaně potomci bájného vojvody Srebrakana. V té době se Poljana skládala ze čtyř krajů. Srdcem země byla Vojvodina, kraj patřící přímo pod vládu panovníka, na jehož území se nacházelo hlavní město Smirné. Na sever od Vojvodiny se rozkládala divoká oblast zvaná Krv, na východ lesnatý kraj Chustu a na západ kraj draků, Krivodar.
Roku 5358 S.v. si poljanský vojvoda Bredakan podmanil do té doby nezávislá území Dubovaru a Poříčí a položil tak základ další poljanské expanzi na jih. V následujícím půlstoletí se poljanské vojvodství rozšířilo o oblast Mladče, knížectví Vitoljubsko a dobytím Drvetu, Ostrorep a Elienu se Poljanští dostali až na břehy Vesparského jezera. Od té doby se také začíná nepřátelství s Aderským královstvím, později Adernachem, a také kruté boje s Jezerní říší.
Na přelomu věků se poljanský vojvoda Kričev připojil na stranu Spříseženectva a podpořil jej v těžkých bojích s krutou severskou veleříší Dúanem. Po Narovnání jazyků prodělala Poljana, tak jako celý svět, obrovské změny. Tak především rozvrácením Jezerní říše upevnila své postavení na jihu a roku 50 N.v. vojvoda Pravokan provedl územněsprávní reformu. Jednotlivé země zhierarchizoval podle tradičních historických názvů a vyčlenil z celku své říše tři knížectví, které rozdělil svým třem mladším synům. Jeho nejstarší syn Pravokan II. poté proslul zejména vystoupením ze Spříseženectva, zrušením nevolnictví (vyjma Krvského panství pro tuhý odpor tamější šlechty) a ustanovením nezávislého území na pobřeží Vesparského jezera pod správou starobylého města Elien, na něhož se zřekl veškerých nároků.
Během osvobozovacích válek v severním Drangenu a Kortrijku se Poljana postavila na stranu povstalců ve snaze oslabit moc adernašského císaře. Nedlouho po vzniku nezávislého Drangenu roku 166 N.v. se obě země spojily osobou společného panovníka v personální unii. Tato politická koncepce však nenašla příliš pochopení v řadách tradiční poljanské šlechty, která navíc neschvalovala přenesení sídelního města ze Smirného do Drvetu, kde sídlil král, pokud byl drangenské národnosti. Pokud byl společný král Poljanec, sídlil v severodrangenském Hersfeldu.
Personální unie s Drangenem trvala přesně 100 let a byla rozbita roku 298 N.v., když Adernach obsadil a připojil ke svému území knížectví Vitoljubsko. K této územní ztrátě došlo zejména proto, že bojů o Vitoljubsko se odmítl zúčastnit rod Krvičů, tehdejších správců Vojvodiny, který disponoval rozhodující vojenskou silou. Tak byl Drangen odříznut od Poljany, která se tím ocitla v hranicích, jež bez podstatných úprav trvají dodnes.
V současné době zemi vládne vojvodkyně Galka I., jež na trůn nastoupila po bouřlivých událostech násedujících po odstoupení Drimjakana II. přezdívaného Knihomol. Tento panovník uplatňující vlídnou a mírovou politiku podporující vzdělání se z dosud neznámých důvodů rozhodl k abdikaci, čímž byla Vojvodská rada velmi zaskočena. Při volbě nového vládce byla na místo prozatímního zemského správce zvolena paní ve zbrani Galka z Chustu jako předpokládaný nejslabší a nejtvárnější kandidát. Paní Galka nepodlehla zákulisním tlakům a ukázala se nebývale schopnou, když k překvapení všech s chustskou zemskou hotovostí obsadila hlavní město Smirné a nechala se korunovat na vojvodkyni dřív, než tomu mohl kdokoliv ze soupeřících šlechticů zabránit. Poprvé od dob Bogdany Elienské tak usedla na kamenný stolec poljanských vojvodů žena...
- Vojvodkyně Galka I., kněžna vojvodinská a vukogvazdská
- Arcistratég rytíř strážce koruny Demjan Krvič, pán na Krvi
- Rytíř strážce korouhve kníže Zmijan z Ovruče a Poříčí
- Rytíř strážce meče kníže Dragutin z Krivodaru
- Rytíř strážce žezla kníže Vuk Odojevský, zeman z Modré
- Rytíř strážce pláště zeman Razboj, pán z Krahulčí
- Rytíř strážce podkovy zeman Dragoje, pán z Purtože
- Rytíř strážce loutny kníže Celjakan, pán z Bulatu
- Rytíř strážce číše zeman Jovan Lekbelo, pán z Leku
Poljana je monarchie, v jejímž čele stojí panovník, tradičně nazývaný vojvoda. Jen za časů personální unie s Drangenem byl titulován jako král. Titul se předává generačně, jen v naléhavých historických momentech byl vojvoda volen z řad tradiční poljanské šlechty, čímž byl vždy položen základ nové dynastii.
Nejvyšším v poljanské šlechtické hierarchii je vojvoda, což je jen tradiční název královského titulu (a proto se zejména v dernašské literatuře setkáváme spíše s titulem král). Následuje kníže, poté zeman, pán, a nejnižším je šlechtic. Velice specifickým titulem je rytíř, jehož význam bude objasněn níže.
Poljana je rozdělena do devíti správních celků, takzvaných oblastí, které však užívají na základě Pravokanovy reformy vlastní historické názvy jako například knížectví, zemanství, panství apod. Přičemž jednotlivé oblasti se mohou skládat z vícero podřízených útvarů, jimž vládne tamní šlechta (například knížectví dubovarské se skládá ze zemanství sredenského, zemanství hrtarského, panství Zeměděr, panství Bulatu a panství Žulavy). Správou oblastí pověřuje panovník buď tradiční krajové, či jím vybrané šlechtice. Některé oblasti mají od vojvody uděleno privilegium, že jejich vládcem nesmí být nikdo jiný, než potomek tradiční krajové dynastie (takzvané Právo samovlády). Titulem správce oblasti je rytíř, pro šlechtičny byla zavedena hodnost paní ve zbrani. Tento titul je de facto druhým nejvyšším titulem po vojvodovi, přičemž rytířem se může stát jak kníže, tak prostý šlechtic, záleží jen na jeho zásluhách a schopnostech.
Nejsevernější oblastí je Krv, kterou na severu odděluje Goranské pohoří od Goranského království a na západě Mlžné hory od Horní Bukoviny. Historickým centrem Poljany je Vojvodina. Na jejím území se nachází hlavní město Smirné. Na severovýchodě hraničí Vojvodina s několika trpasličími královstvími sídlícími v Stupňových horách. Oblast na východ od Vojvodiny se jmenuje Chust a sousedí na jihu s Elfím hvozdem. Východní hranice Poljany odděluje oblast Poříčí a Drvetskou oblast od tří Spojených knížectví. Na jihu Poljana sousedí s územím Spolku jezerních měst, jmenovitě s Elienským panstvím. Západní hranici Ostrorepské oblasti tvoří neprostupný Vlčí hvozd, jižní skalisté Jezerní pohoří. Na západní hranici Poljany stojí dvě oblasti - Krivodar a Mladeč. Severní Krivodarskou oblast oddělují Klučeninské vrchy na severozápadě od Dolní Bukoviny a Zubří hvozd na západě od císařského Lutska. Jižní Mladečská oblast hraničí na východě s císařským Vitoljubskem, na jihozápadě s Cesmínovým lesem a Drangenem a na jihozápadě s Vlčím hvozdem. Poslední, Dubovarská oblast, se rozkládá na středním toku řeky Hrtar a nesousedí s žádnou cizí zemí. Nyní blíže o jednotlivých krajích:
VOJVODINA
Toto knížectví je takzvané vojvodské území, které v současné době ze svého sídelního města Smirného spravuje sama vojvodkyně Galka I. Je to rozlehlá, mírně zvlněná krajina, bohatá hospodářská oblast. Mezi hlavní plodiny patří pšenice a ječmen, z něhož se ve Smirném vaří skvělé pivo. Na severu oblasti se v horách těží zlato. Ve Smirném se kromě krásného Perunova chrámu, jenž je chloubou ludenské kultury, nachází i Vysoké učení, jedna z nejlepších a nejproslulejších škol této části světa. Cestou tímto krajem lze potkat oddíly vojvodských střelců - elitních vojáků v kroužkových zbrojích, ozbrojené sekyrami na dlouhé násadě a těžkou kuší na zádech.
Znakem Vojvodiny, stejně jako celé Poljany, jsou dva běžící zlatí vlci na zeleném poli. Někdy se oba znaky odlišují rozdílným odstínem zeleně. Původ tohoto prastarého znamení vysvětluje Legenda o dvou vlcích a krásné Poljaně, ale je možné, že Poljanci do své nové vlasti přišli už pod tímto znamením.
KRV
Panství Krv je převážně zalesněným krajem, o němž se vypráví, že se v jeho temných lesích ukrývají poslední zbytky Vlčího lidu, původních obyvatel Poljany. Sídelní hrad této nejsevernější poljanské oblasti se jmenuje Černohrad. Nad krvským panstvím bdí rod Krvičů, z něhož pocházel slavný vojvoda Kričev. V minulosti byla Krv často střediskem odboje proti panovníkovi a skrývali se zde nejrůznější zemští škůdci. Nejslavnější byl odboj proti drangenským králům, které Krvičové na poljanském trůně neuznali nikdy. Tato oblast požívá výsad práva samovlády a v současné době vládne oblasti rytíř Demjan Krvič, potomek prastarého rodu. Pouze na tomto panství nebylo zrušeno nevolnictví a nesvobodný lid nesmí například cestovat ze vsi do vsi bez zvláštního povolení. Rod Krvičů se již odpradávna opírá o úzkou vrstvu svobodných hospodářů, tzv. pandurů, kteří jsou na příkaz rytíře povinni vytáhnout do boje.
Znak Krvi tvoří rudý spár na černém poli. Je to prastarý symbol rodu Krvičů a váže se k němu zajímavá pověst. Podle této pověsti se praotec Krvičů, člen Srebrakanovy družiny, vydal kdysi na lov. V lese byl ale napaden vlkodlakem. Svedl se zvířetem lítý boj a nakonec jej přemohl. Vrátil se i se zabitým vlkodlakem do vojvodova tábora, ale jen prošel branou, skácel se jako podťatý. Když přispěchali jeho synové, zjistili, že je mrtev. V hrudi mu vězel netvorův spár, který potom vojvoda Srebrakan udělil jeho synům jako erbovní znamení na památku tak chrabrého činu.
KRIVODAR
Převážně lesnatá oblast, jejíž vládce sídlí ve stejnojmenném knížecím městě Krivodaru. Na severovýchod od něj se ve spletitém skalním městě nachází naleziště červených drahých kamenů - granátů. Krivodarskému knížectví je přezdíváno Kraj draků pro jejich někdejší častý výskyt. Oblast podléhá právu samovlády a v současné době zde vládne rytíř Dragutin z Krivodaru.
Znakem oblasti je černá orlice na zeleném poli. O jejím původu není známo nic bližšího, snad je symbolem skalistého okolí sídelního hradu. Jisté však je to, že zelená je tradiční poljanskou barvou a byla volena pro lepší rozpoznání poljanského voje od nepřítele, kdy během bitvy byly prapory všech poljanských šlechticů zelené a lišily se pouze znameními.
CHUST
Sídelním knížecím hradem tohoto údělu je Chust. V této oblasti se pěstuje hlavně ovoce a zelenina (na břehu Kremenu), ale chovají se zde i ovce (v podhůří). Také se zde těží železo, stříbro a jiné rudy. Oblast spravuje rytíř Dragoje z Purtože, potomek tradiční krajové šlechty. K legendárním tvorům této oblasti patří takzvaná chustská saň, která se prý čas od času objevuje v Stupňovém pohoří a polyká trpaslíky.
Znakem Chustu je již odpradávna stříbrný jelen na zeleném poli. Znamení jelena bylo převzato ze štítů lesních elfů, kteří chustské lesy původně obývali a byli Poljanci vyvražděni či zatlačeni na jihovýchod. Zelená pak byla zavedena ze stejných důvodů, jako tomu bylo u znaku Krivodaru.
POŘÍČÍ
Rytíř Zmijan z Ovruče je v současné době pánem tohoto bohatého knížectví. Obyvatelstvo se živí zejména sadařstvím a chovem drůbeže a prasat. Oblastí protéká ze západu na východ řeka Hrtar, do které se na východě oblasti vlévá řeka Kremen. Sídelním městem je Ovruč. Důležitým historickým momentem této oblasti byla bitva na Soutoku, která se jen náhodou nazývá stejně jako významný mezník kortrijckých dějin. Poljanský vojvoda Bredakan v ní porazil vojsko Koltana, vládce Poříčí, a připojil tak tuto oblast k Poljaně. Legendy praví, že v Koltanově vojsku bojovaly oddíly ukrutných elfoskřetů, ale lze nalézt i zmínky o podobných válečnících v řadách poljanského vojska. V dnešní době se na Poříčí vztahují výsady práva samovlády.
Znakem Poříčí je na stříbrném poli našíř položené černé břevno probité třemi rudými hřeby. O historii tohoto znamení není známo nic bližšího, jeho původ ale může objasnit stará pověra z okolí Ovruče. Ta říká, že kdysi bylo nutné do pokáceného stromu zatlouci tři hřeby namočené ve volské krvi, aby z něj byla vypuzena stromová víla. Teprve pak se takový očištěný strom mohl použít na stavbu domů.
DUBOVAR
Vládu nad tímto knížectvím vojvoda tradičně rezervuje pro svého nejstaršího syna. Bývalý vojvoda Drimjakan II. ustanovil správcem svého sedmnáctiletého synovce Celjakana. Ten nyní sídlí na hradě Dubovar a za svého vrchního rádce jmenoval někdejšího správce této oblasti Žitomíra. Hospodářství této oblasti stojí na chovu krav a pěstování obilí. Na březích řeky Hrtar se nachází složitý jeskynní systém, který vede pod zemí až na území Mladečské oblasti. V minulosti odtamtud často vylézali jeskynní obři, kteří pak těžce sužovali kraj.
Znak Dubovaru tvoří na zlatém poli dubová snítka v přirozených barvách, z níž navrchu vyrůstají tři žaludy a po stranách ji krášlí dva listy. Toto mluvící znamení pochází ještě z dob, kdy byl Dubovar samostatným knížectvím, a po jeho připojení jej Poljanští ponechali v původní podobě. Samotný název kraje je prý upomínkou na doby válek s elfy ze Zubřího hvozdu, kdy díky veliké neúrodě byli obyvatelé země nuceni vařit, sušit a poté mlít žaludy na mouku.
MLADEČ
Rytíř Razboj, pán z Krahulčí, spravuje rozlehlé a důležité zemanství mladečské, jehož hospodářství je založeno na ovsu, pšenici a tradičním chovu koní. Oblast je mírně zvlněná, pouze na jihu se zvedají řídce zalesněné kopce. Nedaleko na sever od sídelního hradu Mladče se nachází oblast s množstvím jeskyní, které ještě nejsou zdaleka prozkoumány a o jejichž obyvatelích kolují v ústech lidu nesčetné skazky a legendy.
Znakem Mladečské oblasti je zlatá krokev na zeleném poli a je nejmladším z oblastních znaků. Byl udělen na sklonku Starého věku vojvodou Lutyjem IV. za zásluhy Mladečských v boji proti Aderu. Do té doby užívala Mladeč znamení černého berana na stříbrném poli, kteréžto znamení si ponechal rod pánů z Hůrky.
DRVET
Významné knížectví drvetské spravuje starý rytíř Vuk Odojevský, pán z Modré, prastrýc nedávno zesnulého Garika z Modré, bývalého správce chustského panství. Město Drvet je třetím nejstarším městem v Poljaně. Vojvoda sem vždy dosazoval sobě věrné lidi, jejichž úkolem bylo chránit Poljanu před útoky z Vlčího hvozdu a z jezera. V dobách unie s Drangenem zde bylo sídlo drangenského krále a jeho gardy. V mírně zvlněné krajině se na pastvinách pasou krávy a koně, na polích se pěstuje hrách, obilí a mák. Lesů je pomálu, hustě zalesněná je pouze oblast kolem Hrtarské delty, která je nechvalně proslulá netvory vylézajícími čas od času z jejích bažin.
Znakem Drvetu je na modrém poli stříbrná věž, která stoji na zeleném trávníku a z níž šlehají zlaté plameny. Toto znamení bylo uděleno vojvodou Lutyjem I. roku 5396 S.v. Připomíná obrovský požár města Drvetu během obléhání skřetími armádami draka Čebosara. Kvůli požáru byli obránci Drvetu nuceni vyrazit z bran města a při svém výpadu se jim podařilo zabít skřetího krále Vingaršoga. Jeho smrtí se obléhání změnilo na hromadný útěk skřetích vojsk.
OSTROREPY
Ostrorepskému zemanství ještě donedávna vládl zeman Setník z Ostrorep, ale stal se obětí přestavování figurek na poljanské politické šachovnici. Na nátlak opozice byl nahrazen rytířem Jovanem Lekbelem, pánem z Leku, jenž je bratrancem rytíře Demjana Krviče. Nicméně jeho oblast je nejméně významná ze všech, k čemuž ji odsoudil nedostatek úrodné půdy, jakož i absence důležitých rud. Alespoň částečnou prosperitu této oblasti přináší vybírání mýtného na frekventované kupecké stezce z Elienu do Drvetu. V minulosti se zde odehrávaly těžké boje mezi poljanskými a vojsky Jezerní říše a i dnes sem občas zabloudí zbloudilé tlupy skřetů ze skřetišť v Jezerním pohoří. Na hranicích s Drvetskou oblastí leží území Dol Eithel, Pramenné hory, což je místo osídlené početnou komunitou elfů, kteří odpradávna strážili osídlené oblasti před nebezpečími z Vlčího hvozdu.
Znak Ostrorepské oblasti tvoří nadél půlený štít, jehož levá polovice nese tři příčná černá břevna na zlatém poli, pravá pak na stříbrném poli půl černé harpyje. Černozlatý štít je staré znamení rodu pánů z Ostrorep, o jehož původu není známo nic bližšího. Harpyje zase patřila do erbu jezerního rodu pánů z Krakoru a připomínala harpyji jako legendární zakladatelku rodu. Když rod Krakorských vymřel po vyvrácení Jezerní říše, vojvoda Pravokan jejich znamením přepůlil znak ostrorepských a výsledný znak učinil znakem nově vzniklé oblasti.
Pod správou Poljany se nachází také několik závislých území, která si však udržují určitou, vždy specificky vlastní samosprávu. Jsou to Vukogvazd, Krain, Dol Eithel, Eregryn, Severní Valy a Ústí Hrtaru. O prvních dvou se zmiňujeme jinde, a proto nastíníme pouze status zbylých čtyř:
DOL EITHEL
Dol Eithel čili Pramenná hora je převážně buky zalesněná vrchovina na hranicích Ostrorepské a Drvetské oblasti. Její obyvatelé jsou elfové, kteří si díky úctě okolních ras a národů zachovali svou prastarou nezávislost. I přesto, že vůči okolnímu světu není tato malá elfí enkláva nepřátelská, do lesů Pramenné hory není snadné proniknout . Smlouva o složení holdu z roku 5402 Starého věku uzavřená mezi poljanským vojvodou a elfím králem totiž obsahuje článek o nenarušitelnosti území Dol Eithel. Zajímavostí oné smlovy je také to, že v jejím textu jsou oba panovníci (a tím také země) uváděni jako sobě si rovni, což v dobových poljanských smlouvách s podmaněnými zeměmi nebývá rozhodně zvykem.
Erbovní znamení Pramenné hory, stříbrná hlava gryfa na černém poli, je prastarým místním symbolem. Za panování vojvody Pravokana byl znak polepšen a od té doby je hlava gryfa korunovaná.
EREGRYN
Cesmínový les neboli Eregryn je malé elfí království na rozhraní poljanské Mladče, adernašského Vitoljubska a Drangenu. Díky konfliktům, které se touto oblastí často přehnaly, byli místní elfové nuceni tvrdě hájit svoji nezávislost, a to zejména proti adernašskému císaři, který si na jejich strategicky umístěné území činil nárok. Stejný nárok pochopitelně vznesla i Poljana, a tak byl elfí král nucen se rozhodnout. Roku 453 Nového věku jej navštívilo tajné poselstvo vojvody Černokana I. a po dohodě s ním lesní pán Finlas podepsal takzvanou Smlouvu o ochraně. Když vešlo ve známost, že se elfí vládce dobrovolně odevzdal do ochrany poljanského vojvody, Adernach alespoň dočasně zmrazil své požadavky. Nutno dodat, že se jednalo o čistě politický tah, a tak o nějaké praktické závislosti nemůže být řeč. Elfové si v tomto malebném koutu přírody i nadále vládnou sami, bez jakýchkoli styků s poljanským dvorem, pouze listina uložená ve vojvodském archivu ve Smirném připomíná tuto formální závislost.
Znak Eregrynu, stříbrný kvítek na zeleném poli, byl přidělen poljanským heroldem jako doplněk Smlouvy o ochraně, a svojí koncepcí navazuje na tradiční znamení užívaná místními elfy již po staletí.
SEVERNÍ VALY
Podobná situace jako v případě Eregrynu, pouze o více než půltisíciletí starší, existuje i v případě Severních Valů, což je název oficiálně užívaný pro osm barbarských sídel ve Stupňových horách na severu Vojvodiny. Jejich obyvatelé již od počátku poljanské historie tvrdě bojovali proti cizí nadvládě a svým válečným uměním dosáhli krevní mírové smlouvy uzavřené roku 5061 Starého věku mezi barbarským vůdcem Hjelmem Rudookým a poljanským vojvodou Sivokanem I. řečeným Sekera. Díky této smlouvě se osady (po barbarském zvyku zvané valy) dostaly do rovnocenného svazku s Poljanou. Proto je v letech 5061 - 5065 za poljanského vojvodu počítán i Hjelm Rudooký. Po jeho smrti vypukly další pokusy o podmanění této oblasti, které skončily poupravením původní smlouvy. Od té doby jsou Severní Valy podrobeným územím s rozsáhlou vlastní samosprávou. Jejich vládcové nepodléhají vojvodské radě, neplatí daně a jejich jedinou povinností je být v případě potřeby vojvodovi po boku se svojí brannou silou.
Znakem Severních Valů je černý štít se zlatým břevnem, na němž spočívá červený horský lev. Osm zlatých věží představuje osm barbarských osad. Znak je velice starý a jeho nejstarší vyobrazení nalezneme už na hrobce Hjelma Rudookého.
ÚSTÍ HRTARU
Otázka Hrtarského ústí, elfy nazývaného Firnethir, není nijak problematická. Toto bažinaté území, které bylo během dlouhých jezerních válek zaneseno četnými lidskými oběťmi, nemá žádného vládce, neboť je pro svoji nepřístupnost téměř neobydlené. Je spravováno drvetským knížetem a jeho správa Poljaně připadla po vzájemné dohodě se svobodnými městy Asterem a Elienem. Oba městské státy totiž nebyly schopné potýkat se s obludami, které z močálů často vylézají, a tak tento úkol elegantně přenechaly Poljaně. Smlouva byla podepsána roku 67 Nového věku v Elienu a v jejím dodatku byl stanoven i erb nově vytvořené správní jednotky.
Tvoří jej černý kůl na stříbrném poli, přičemž kůl nese tři stříbrné lebky. Podle některých lebky symbolizují kostlivce, kteří jsou snad jedinými obyvateli území, ale pravděpodobnější výklad je ten, že lebky znázorňují smrt a záhubu, jež nad celým územím již po staletí vládne, a jejich počet představuje tři signatáře smlouvy.
Složení obyvatel se pochopitelně liší oblast od oblasti, ale celkově jsou hlavními plemeny lidé, barbaři a elfové, i když posledně jmenovaní jen v malých, roztroušených společenstvech. Za nimi zůstávají kudůci s trpaslíky, obývající zejména oblast Chustu, a hobiti, sídlící hlavně v Poříčí. Krollové obývají Mlžné hory a Goranské pohoří, občas přicházejí i ze Stupňových hor. Půlelfové se vyskytují v podstatě jen v Krivodarské a Mladečské oblasti.
Nejuctívanějšími bohy jsou v Poljaně Sétval, pán hromu a blesku, dobré úrody a koní, jenž je uctíván ve většině částí země, a Kirja, Paní všeho čistého, ochránkyně poutníků a přesvatá léčitelka. Dalšími bohy jsou Černohlav, bůh smrti, větru, hor a deště, jehož kult je silný zejména na Krvi, a Krom, bůh války, cti a slávy, jehož uctívají příslušníci některých válečnických řádů.
Svátky poljanského lidu se týkají zejména žní a slunovratu. Důležitými jsou také Svátek koní, který se slaví 1. května, Perunova noc, která je 24. června, a tradiční Svátek dvou vlků, který připadá na 13. října a při němž se obětuje zápalná oběť jehněte či kůzlete. Vyskytují se také specifické krajové svátky, z nichž nejzajímavějšími jsou krivodarská Dračí hostina, která připadá na 1. ledna, a krvský Medový den 5. října. Během těchto dvou svátků je totiž zvykem uzavírat manželství.
