ZLIč
panovník: Novosil IV.
hlavní město: Bereg Veliký
správní rozdělení: 4 korunní země
další města: Nižní Bereg, Vysogard, Novosilo, Volchvino
počet obyvatel: 2,5 milionu
vojsko: 35 tisíc (hotovost) + 10 tisíc (bojarské zástavy)
komodity: železná ruda, kůže, dřevo
měna: bez vlastní ražby
Jestliže jsou Adernach s Velkou Bukovinou nespornými velmocemi Středových zemí (kterým na paty šlape stále rychleji se rozvíjející Poljana), pak Zlič byla vždy mocností Severu. Ne že by pyšní knjazové ve svých prostorných roubených palácích tyčících se na útesech nad stříbrným jezerem Iljaga neusilovali o posílení svých pozic v zemích Středu, ale vždy největší díl pozornosti vyhrazovali svému úhlavnímu nepříteli – Dúanu. Ten nejenže na sebe nepřetržitě poutal značnou část zemské zbrojné síly, ale také nutil vládce Zliče jistit svoji bezpečnost nejrůznějšími dynastickými sňatky s rody vládnoucími v Podaze a Věstulsku, tedy zemích nacházejících se takzvaně "na udaru". Proto Zlič nikdy neměla příliš času, aby vedla jakoukoli intenzivnější zahraniční politiku směrem na jih od svých hranic (s výjimkou občasné trestné výpravy do Černozliče či pohraničních šarvátek o území s Bukovinci).
Ludenské obyvatelstvo, které přišlo ze severu na území mezi řekami Pereplutem a Vranicí, založilo Zličí hned několik. Během staletí se konstituovaly tři hlavní oblasti – Bílá Zlič na severu, Červená Zlič na jihu a Černá Zlič (neboli Černozlič) na západě. Tyto oblasti mezi sebou neustále bojovaly o nadvládu a pouze jedinkrát v dějinách došlo k jejich spojení v osobě společného panovníka. Toto období však bylo příliš krátké na to, aby dalo Zličanům pocit společné identity, a proto dodnes dávají Zličané na první místo svoji krajovou identitu, a teprve po ní zdůrazňují identitu korunní.
V dějinách se Zlič zapsala nejvýznamněji na přelomu věků. Tehdy, roku 5440, odrážeje z posledních sil nájezdy divokých a krutých skřetích a barbarských hord z Dúanu, inicioval knjaz Novosil (titul knjaz odpovídá zhruba titulu král a stejně jako poljanský titul vojvoda má pouze lokální charakter) vznik Spříseženectva – první velké aliance lidských královstvích proti společnému nebezpečí.
Popudem k této iniciativě byly události jednoho deštivého dubnového dne o více než sto let dříve. Již okolo roku 5300 Starého věku začaly proti proudu řeky Pereplut připlouvat podivné černé lodice s obřími lebkami přibitými na kýlu. Neměly hluboký ponor a proto mohly zaplouvat hluboko do vnitrozemí. Roku 5323 Starého věku tucet dúanských lodic zaskočil Zličské tím, že pod rouškou mlhy připlul proti proudu Pereplutu až na jezero Iljaga a v podstatě jen hrstka nemilosrdných skřetích válečníků vydrancovala a vypálila Bereg Veliký, načež se osmi lodicím podařilo odplout i s kořistí zpět po proudu směrem na sever (!). Od té doby zličští knjazové usilovali o spojenectví s jižními národy, ty však byly příliš zaujaty vlastními dynastickými problémy, případně byly ohrožovány odjinud.
Nakonec však nebylo zbytí – lidé se museli spojit, chtěli-li přežít. Obranný spolek spojil postupně sedm zemí – Zlič, Věstulsko, Severní Podagu, Jižní Podagu, Černozlič, Horní Bukovinu a Dolní Bukovinu a pomoc přislibili i náčelníci divokých pralesních kmenů Skrundu.
Zatímco prvotním cílem Spříseženectva bylo zastavit hrozivou invazi se severu, země kolem jezera Londelinu si od něj slibovaly pomoc proti nájezdníkům z Tristramu. Oba cíle se podařilo realizovat poté, co se po delším váhání na stranu Spříseženců přidala Poljana, tou dobou upoutána bojem se skřetími hordami prýštícími z lůna Vlčího hvozdu.
Po Narovnání jazyků se Zlič stala největším a nejpilnějším dodavatelem vojáků sloužících na tzv. Vojenské hranici (zvláštní nárazníkové pásmo na severní hranici Věstulska a Severní Podagy). Zklidnění situace na severu jí však přineslo možnost angažovat se více na jihu.
Během dynastických bojů probíhajících v obou Bukovinách poskytovali zličtí panovníci útočiště a ochranu uprchnuvším pretendentům na bukovinský trůn a nezřídka na jejich straně vystupovali i vojensky. Dokonce Zliči neutěšená situace v Bukovině umožnila i územní rozmach, to když získala do zástavy Čenoborský hvozd a Havranické knížectví. Obojí však posléze bukovinský panovník vykoupil zpět. Pohlédněme nyní blíže na jednotlivé oblasti.
Knížectví Bílé Zliče
Krajina rozprostírající se kolem a na sever a východ od mýtického jezera Iljaga je v pravém slova smyslu centrem Zličského království. Odtud pocházely nejvýznamnější zličské dynastie Novosilů a Razbojů, odtud pochodovaly tisícihlavé zástupy bojovníků na takřečená "severní jatka", odtud vyrazili do světa poslové zvěstující založení Spříseženectva...
Avšak nejen slavná historie činí tuto oblast významnou. Říční spojení se Severem, stříbronosné horské bystřiny a na zvěř bohaté lesy, to jsou odnepaměti hlavní zdroje příjmů bělozličských vládců. Místní lid je bojovný, vzpurný a zhusta chudý, a přesto patří mezi nejpohostinnější lidi na světě. Avšak pozor na vodku, jak místní silné pálence říkají – nejednomu cizinci se pohostinnost místních do hlavy tak silně vrazila, že na marách skončil...
Knížectví Červené Zliče
Červenozličská knížata byla odnepaměti neposlušnými vazaly zličského knjaze a kdykoliv jen mohla, z lenní povinnosti se snažila vyvázat. Nezřídka se proti vládcům v Beregu Velikém v sídelním věstě Vysogardu pikle kuly za pomoci pretendentů bukovinských, ba i zavržených vojvodů poljanských. Ani dnes obyvatelé Červené Zliče Bělozličské v lásce příliš nemají, ale byť řevnivost mezi nimi dodnes panuje, přec není tak velká jako kdysi.
Červená Zlič je nížinatým, úrodným a pohostinným krajem, jenž na jihu s Horní Bukovinou, na západě s Černoborem a na severu s Bělozličí sousedí, na východě jej pak vysoké pohoří od Goranu odděluje. Kdo se s nějakým našincem setkal, ten ví, že Červenozličští (kterým se místy posměšně Čermáci přezdívá), jsou nenapravitelní taškáři a filutové jakým není rovno. Dobré víno a na dudy písničku zahrát, to mají nejraději. Ale pozor! Vykutálení jsou převelice a při obchodování s nimi se nejeden bukovinský kupec zle napálil. Co tedy chmurné znamení harpyje na rudém poli v znaku země tak přívětivé dělá? "Ále," mávnou místní rukou, "to se jednou bělozličskej kníže na kněžnu sápal a ta mu ve tmě vránu do postele podstrčila – a tohle pak vrána vyseděla..."
Knížectví Záplutské
O Záplutských koluje mezi ostatními Zličany množství vtipných povídaček, avšak nikdy v jejich přítomnosti. Záplutští rybáři, kteří své vrše den co den do řeky noří a plné chutných ryb vždy vytahují, podobným říkankám příliš nehoví a pro ránu daleko nejdou. Zato záplutské ženy, které sbírají na polích len a na kolovratech jej pak spřádají, jsou prý tak pohledné a veselé, že jim ani těžké živobytí úsměv z tváří nesebere.
Záplutsko je totiž chudým a drsným krajem, stísněným mezi řekou Pereplutem a Skrundským pralesem, jehož obyvatelé jsou horlivými vyznavači Sétvalovými. Těch několik opevněných klášterů však nikdy nemohlo poskytnout útočiště všem, kteří prchali před nájezdy divokých pralesních barbarů. Proto jsou místní nuceni s modlitbami na rtech a sekerami v rukou o svoji bezpečnost sami se postarat.
