VUKOGVAZD
"A jen to vám zapovídám, že na stranu půlnoční nechť nikdo z vás se nevydává: strašlivý vukolak tam sídlí u pramenů stříbrné řeky - byť překročiti ji nemůže, kouzly mámivými oběti své přivolává, a nešťastníci tito v strašlivých čelistech jeho zhusta končívají, ty druhé pak, které sobě za sluhy vyvolil, na vlky obrací a posílá do světa šířit jeho pochybnou slávu..."Konočar Drvetský – O Vukogvazdě, lese prastarém, žákům říkání a spisky ostatní
Vlčí hvozd je obrovský zalesněný kopcovitý prostor táhnoucí se od severu k jihu - z Poljany do Drangenu, podél Jezerního pohoří a Drangenské vrchoviny. Porosty jsou smíšené, převahu mají smrky, modříny a buky. Zdá se, že jeho název je stejně starý jako hvozd sám. Elfové z Dol Eithel, Pramenné hory, tento hvozd nazývají Taur-i-Ndraug. Elfové z Cesmínového království zase Gaurtaur. A lidé, kteří přišli ze severu, tato pojmenování prostě převzali. Čarovci, kteří podél Vlčího hvozdu putovali na jih a později se usadili v Čarohvozdu, les nazvali Vučja gora. A ve staré poljanštině les nesl označení Vukogvazd, někdy Vukogvozd. Zvláště Poljanci, pro které byl vlk posvátné a obávané rituální zvíře, záhy upustili od osidlování hvozdu, který je děsil nejen svými nehostinnými přírodními podmínkami, ale čas od času i stíny, které se vynořovaly zpod neprostupné klenby prastarého stromoví.
Mingol Stříbrodech – Dějiny lesů
Les byl znám svojí početnou vlčí populací, která byla vždy záhadou i pro nejvěhlasnější druidy. Nezdálo se, že by les oplýval tolika stády vysoké či černé zvěře, aby byl schopný uživit tolik vlků, a navíc bylo zjištěno, že v zalesněných slatinách v podhůří Jezerního pohoří žijí také obrovští lítí vlci, takzvaní vrrci. O vlcích, vrrcích a vlkodlacích, kteří ve Vlčím hvozdě sídlí, hovoří nejedna elfí pověst a byli to právě elfové, kteří jako první objevili drobnou rostlinu vlčí mor, jež je nejbezpečnější ochranou před lykantropy všech druhů. Elfové z Dol Eithel jí však dodnes říkají drauganna, to jest dar vlku. Díky znalosti účinků této byliny se kolem roku 4000 S.v. elfové vydávali na dlouhé výpravy do Vlčího hvozdu. Ti nemnozí, kteří se vraceli, pak přinášeli cenné poznatky z oné říše stromů a stínů. Proto se dokonce dochovalo několik map Vlčího hvozdu, které se částečným a postupným ověřováním ukázaly jako poměrně přesné. Vážnější pokusy o zmapování rozlohy Vlčího hvozdu však nastaly s příchodem lidí. A bylo věru co mapovat.
Koljan, řečený Sluka – Provolání k Čarovcům
Vlčí hvozd měl v dávných dobách tvar doleva obráceného písmene L. Jeho severní část se rozkládala mezi Cesmínovým královstvím na západě a Pramennou horou na východě. Vrchovina Vlčího hvozdu se pak táhla na jih podél Jezerního pohoří. Jižní část hvozdu pak zasahovala přes celý dnešní severní Drangen až do čarohvozdských blat. Expanze lidí, která začala kolem roku 5000 S.v., znamenala vyklučení některých částí lesa (zejména na severu), jinde zase hvozd zůstal, ale přišel o svoji magickou podstatu (to se týká zejména Drangenu). Tak se hvozd zmenšil do svých současných rozměrů. Jednou z nejslavnějších průzkumných výprav do nitra Vlčího hvozdu byla výprava jezerního pána Chakadzeho, řečeného Krvavý. Uskutečnila se v době rozmachu Jezerní říše, okolo roku 5225 S.v. Chakadze, sám výtečný bojovník, se vydal na tuto výpravu společně s oddílem hraničářů. Vrátil se však sám, a to až za dva roky. Přinesl zprávy o orčích, gobliních a skřetích kmenech, které sídlí pod horami v nitru Vlčího hvozdu. Jezerní říše proto obrátila svoji pozornost na západ, ale marně. O sto let později se tento stát dostal do vleklých válek se skřetími armádami draka Čebosara, který svá vojska rekrutoval právě z temnot hvozdu. Skřetí a orčí oddíly jezdící na obrovských krvelačných vrrcích přepadávaly horské stezky a pevnosti a nadlouho ochromily zásobování severních částí říše. Významně tak přispěly k rozvratu Jezerní říše, jejíž zkázu ke konci Starého věku dokonala poljanská vojska.
Chakadze Krvavý – Zápisky z výpravy do Černého lesa o podivných věcech, které se tam dějí, o zajetí u orků a útěku zpět do Arminie.
Opisy Chakadzeho knihy se dostaly do rukou poljanským čarodějům a mágům, které zaujala právě zmínka o mincích. Bylo jasné, že orky a ostatní havěť se kdosi snaží naučit lidskému pořádku. Zanedlouho po Narovnání jazyků se ve středním Drangenu začali objevovat skřetí nájezdníci, kteří nosili štíty se znamením vlka či spíše vlkodlaka držícího stříbrný meč. Drangenští theurgové byli touto záležitostí natolik zneklidněni, že se obrátili s dotazy na astrální sféry. Tyto však odmítly či nevěděly odpovědět na dotazy týkající se onoho znamení. Symbol vlkodlaka nepokrytě třímajícího meč z kovu, jehož se lykantropové mají bát jen dotknout, tak způsobil větší vzrušení než hordy skřetích válečníků. Do nitra hvozdu se později vydal také drangensko-poljanský král Tarvakan, o jehož konci vypráví prastará legenda o králi Tarvakanovi. Jeho vojsko bylo podle jedné verze legendy uvnitř Vlčího hvozdu rozprášeno koboldy, jiná verze zas hovoří o kostlivcích, další o orcích. Jedno však mají všechny verze společné, a to závěr, v němž se hovoří o tom, že král je pohřben v jakési hrobce. Záhadou však zůstává, kdo by ji chrabrému králi postavil, když všichni jeho muži zahynuli, navíc v hloubi Vlčího hvozdu. A o tom, že by údajnou hrobku vystavěli koboldi či orkové, se dá s úspěchem pochybovat. Našlo se mnoho takových, kteří se vydali hrobku hledat, nikdo z nich se však z Vlčího hvozdu nevrátil.
Slaven Mudrc – Oborotěň, čili vukolak neboli weruwulf
Roku 241 N.v. nechal jeden elienský kupec na své galéře zmrskat jednoho z veslujících trestanců. Ukázalo se, že tento muž má na prsou zvláštní tetování, které má podobu štítu s kráčejícím vlkem. Náhodou byl mezi cestujícími také mistr Jarralwe, mág asterské Akademie, kterého kresba zaujala natolik, že muže vykoupil z otroctví a jal se jej zkoumat. Podrobným prozkoumáním kresby zjistil, že horní polovina těla vyobrazeného vlka je lidská a jedná se tak spíše o vlkodlaka. Tento že pak třímá meč. Celý štít byl navíc lemován černým lemem posetým sedmi vlčími hlavami. Celou tuto poněkud komplikovanou heraldickou kompozici nechal překreslit a poslal ji k prostudování a srovnání poljanskému dvoru do Smirného. Dále u trestance výslechem zjistil, že tento muž si nepamatuje nic ze svého dětství, bojí se dotyku stříbra (které mu však očividně neškodí) a navíc ani netuší, jak se dostal za vesla oné galéry. Mág Jarralwe ponechal muže na prostudování dalším členům Akademie, ale záhadná událost překazila další vyšetřování. Jednoho dne totiž vykoupený trestanec unikl z domu, v němž byl umístěn. Téhož večera byli v ulicích města Asteru zardoušeni čtyři elfové, mezi nimi mistr Jarralwe. Hraničáři, kteří ohledávali mrtvé, prohlásili, že byli zadáveni vlkem. Uprchlý muž nebyl nikdy dopaden. Toto byl takzvaný Případ asterského vlkodlaka, který svého času vzbudil hrůzu i v okolních zemích.
Vojvoda Bredakan IV. – Výnos o lénu vukogvazdském
Ve vojvodském výnosu z roku 256 N.v. prohlašuje vojvoda Bredakan IV. území Vlčího hvozdu za oblast se státním zájmem Poljany. Okolní vládcové nevznesli proti tomuto nároku žádné námitky. Byli si zřejmě vědomi toho, že přít se o neprobádané, nebezpečné, záhadné a navíc těžko osidlovatelné území nemá valného smyslu. A tak přestože Vlčí hvozd byl roku 301 N.v. poljanským vojvodou Kolvakanem prohlášen za erbovní knížectví v rámci Poljany a patří de iure poljanskému vojvodovi, de facto se jedná o území, které skrývá ještě mnohá tajemství, o kraj, jehož skutečný vládce sídlí skryt zrakům ostatních panovníků, o svět, jehož dějiny a zákonitosti lidé hned tak neodhalí...
Rinvit Vraňan – O strastiplném putování a podivuhodných událostech ve Vukogvazdu
Během posledních dvou set let se na Vlčí hvozd a jeho podivné obyvatele postupně zapomínalo. Jistě, lidé a elfové žijící v jeho sousedství si stále pamatovali pověsti o strašlivých vlkodlacích, kteří kradli novorozeňata z kolébky, a mnohdy museli zjara zahánět hladem zdivočelé vlky od svých příbytků, ale Vlčí hvozd přestal zajímat mnohé učence, mágy a theurgy. Kartografové jej přestali zahrnovat do výkresů poljanských zemí, heraldici již zapomněli na původ tajemného znaku umístěného společně s jinými nad trůnem poljanského vojvody a kronikáři začali zaznamenávat zajímavější události ze světa plného obchodních válek a územních rozbrojů. Snad jen druidi se snažili zjistit něco víc o lesu, který ač vklíněn mezi tři významné a mocné říše, stále nebyl probádán a osídlen. Kolektivní vědomí tvořící tento hvozd od počátku věků snad jakoby skrývalo myšlenky, jež se každý, i ten nejmocnější druid bojí vyslechnout. Jisto je, že po dlouhých dvě stě let zpod větví Vlčího hvozdu nevytáhla ani jedna skřetí výprava, ani jedno děcko nebylo uneseno z kolébky a ani jeden sedlák nebyl na poli zadáven vrrkem.
Teprve nedávno na Vlčí hvozd upozornil Striglav, proslulý lapka sužující jižní oblasti Poljany, který si v jeho severním cípu zřídil základnu své lupičské bandy. Když byl poražen neznámými dobrodruhy, tito obsadili jeho pevnost a založili družinu, které dali jméno Vukogvazdská. Zanedlouho poté se tito dobrodruzi setkali s gobliním kmenem obývajícím skály na jih od Striglavovy pevnosti. Tito tvorové však nepůsobili krvelačným dojmem a Vukogvazdští s nimi uzavřeli obchodní smlouvu. Události získaly na spádu nedlouho poté. Když na přelomu půltisícíletí Nového věku Vukogvazdská družina vyrazila do služeb pána Godurwaldského panství v severním Drangenu, bylo toto území přepadeno skřetím vojskem, které se vyřítilo z kopců Vlčího hvozdu. Dobrodruzi skřetům zabránili v proniknutí do hrobky prokletého mága Bogena a při její obraně ukořistili list, který byl podepsán slovy Pán Vukogvazdu. Byl ozdoben pečetí, jež nesla takovýto znak – štít lemovaný sedmi vlčími hlavami, v něm kráčející vlkodlak v obou tlapách třímající meč. Družina poté list poskytla k přezkoumání moudřejším, a společně s mnoha nevyjasněnými otázkami se objevila i tato myšlenka: Ať už nitro Vlčího hvozdu skrývá jakékoliv zlo, je jisté, že ono zlo o vnějším světě ví mnoho, zato svět o něm - zhola nic...
