JIžNí PODAGA
panovník: kníže Borka II. z rodu Dobričů
hlavní město: Borograd
správní rozdělení: není
další města: Durjanov, Ostrá Lúka
počet obyvatel: 220 tisíc
vojsko: 9 tisíc
komodity: obilí, med, chmel, pivo
měna: bez vlastní ražby
Jižní Podaga je převážně rovinatou zemí sosnových lesů, mokřadů, ale i žírných lučin a úrodných údolí. Severní hranici tvoří řeka Plutica, na východě ji veliký zákrut Pereplutu a jeho přítok Strumica oddělují od hor, za kterými se nachází divoký Skrundský prales, potažmo Bílé Zliče. Na jihu pak Borecké hory přecházející v pohoří Taur (neboli Tauer) tvoří hranici s Černou Zličí a Tauerem. Pohoří Karataur na západě je pak neprostupnou hradbou, za níž se prý nacházejí jen pusté pralesy plné strig. V jeho podhůří se blyští legendami opředené jezero Vidin.
Dějiny Jižní Podagy jako samostatného knížectví se začaly psát roku 221 Nového věku, kdy došlo k ukončení dlouholetých sporů mezi podažskými rody Medovousů a Radiců. Zatímco Medovousové si ponechali vládu nad severem Podagy, Radici (v některých pramenech Radové) ovládli Podagu jižní a stali se nezávislými na knížecím stolci ve Smakogradu.
Příznivé přírodní podmínky umožňují lidem, kteří jsou v zemi nejrozšířenějším národem, pěstovat množství plodin, z nichž nejdůležitější jsou obilniny jako pšenice a ječmen. Tradičním řemeslem je pivovarnictví, neboť rudozem v podhorských oblastech svědčí chmelu. Dalším významným produktem země je med a včelí vosk. Vůbec brtnictví a včelařství se místní věnují odnepaměti, včely a med mají důležitou roli v místním názvosloví, a úl si dokonce Radici vyvolili jako erbovní znamení (přestože by jeden takovou volbu očekával spíš od Medovousů, kteří mají ve znaku – jen bohové dnes vědí proč – kančí hlavu).
Jak vaření piva, tak zpracování medu se dnes věnují nejčastěji hobiti. Obývají zejména jižní oblasti země a významně se zasloužili o jejich rozkvět. Nacházejí se pod přímou knížecí ochranou a požívají dalších privilegií. Ta pochopitelně nejsou zadarmo a berně platí hobití statkáři vyšší než lidé, ale nahlas příliš nereptají. Podažští půlčíci jsou pozoruhodní tím, že jde o nejseverněji usídlené hobity, alespoň podle toho, co je lidským učencům známo. Tradičním místem jejich jarmarků je městečko Ostrá Lúka. Přestože jej obývají hlavně lidé, vždy jednou do roka se sem sjedou půlčíci z celé Jižní Podagy, aby zde obchodovali se vším možným. Ostrolúcké jarmarky přitahují i kupce ze Severní Podagy, Zliče, ba i z Bukoviny.
Království obývají také kudůci, kteří sem přišli ve dvou vlnách. Ti první přicházeli v letech 200-220 Nového věku poté, co byli vyhnáni z Taueru, a osídlili nehostinné kraje na jihozápadním pohraničí. Druhá migrační vlna následovala po pogromech v Horní Bukovině po roce 340 Nového věku. Bukovinští kudůci byli již jiného zrna a spíš než v divočině usazovali se ve městech a místo do zemědělství se pustili do obchodování. Jejich největší komunita sídlí v Durjanovu, kde jim bylo dokonce povoleno vlastní chrám vystavět – věc jinde nevídaná.
Kníže sídlí v Borogradu, což je město ležící na říčce Plutici na samé hranici se Severní Podagou. Přes řeku vede dřevěný most, na kterém se vybírá mýto. Most je zde jako symbol spojení a dobrých vztahů s bojovným severním sousedem. Přesto byl v minulosti už mnohokrát spálen, ale nakonec vždy znovu vybudován. A to je dobré znamení pro obojí Podagu.
