VELKá BUKOVINA
panovník: Praven I. Železná Pěst
hlavní město: Radegost
správní rozdělení: Horní a Dolní země
další města: Wizimir, Mirný Brod, Velibrod, Razdar, Zbruč, Větrov, Poregrad, Podven
počet obyvatel: 5,8 milionu
vojsko:
komodity: řemeslné výrobky (sklářství, soukenictví, barvířství, kovotepectví, kovolitectví)
měna: bukovinský denár
Téměř před tři sta lety vzali svobodní lidé bukovinští osudy své země do svých rukou, když povstali v přístavním městě Wizimir. Jednalo se o jistě převratnou událost a byla o to více pozoruhodná tím, že její aktéři nekončili nabodnuti na kůlech či propleteni v kole na šibeničním vrchu za hradbami. Chytří a mocní obyvatelé londelinského pobřeží využili slabost staletí se hašteřících vládnoucích klik a zmocnili se jednoho z pretendentů na trůn. Nezamysl I. se zanedlouho stal mocným a oslavovaným panovníkem, a i když brzy bylo všem stranám jasné, že moc stále zůstává u dvora, a především v rukou nedotknutelného krále, tak stavy přeci jenom mají svou důležitou zbraň - Zemskou komoru. Její tradice se dnes zdá přinejmenším tak věčná, jako neomylnost vládnoucí wizimirské dynastie. Měšťané a šlechtici, kteří v roce 99 Nového věku povstali proti poměrům, však nebyli těmi ustrašenými a nevzdělanými poddanými, kteří většinou tlačí pluh, nebo si hřejí své nohy u krbu v rodné tvrzi. Byli to vzdělaní a zcestovalí jedinci s rozhledem. Již v této době totiž vysocí šlachovití Bukovinci podnikali dobrodružné a nebezpečné výpravy do vzdálených zemí, hledajíc odbytiště pro své zboží, aby se mohli vrátit a vydělané peníze dále investovat. Vůdci povstání z roku 99 byli společností světa znalých lidí - měšťanů, kupců a šlechticů. V Adernachu, Poljaně, Zliči, Podaze, Kortrijku i Čarohvozdu znali tyto neohrožené obchodníky s podivným suchým humorem. Nyní se o nich měli dozvědět i jejich vlastní panovníci. Tehdy, stejně jako dnes jen málokdo věděl, kdy a proč se první Bukovinci vydali za hranice. Jen málokdo znal staré kroniky a mohl vám vyprávět o tom, že Poljana a Bukovina byly kdysi velicí a jednotní spojenci, skoro nikdo neznal Bitvu národů, kde padnul dolnobukovinský kníže jako bratr vedle adernašského krále a slovo Spříseženstvo již vymizelo i ze slovníků dějepravců. Ale právě před tři sta lety si našly dějiny cestu, aby toto povědomí změnily. Bukovina se stala opět zemí blízkou a známou. Pro některé krále a císaře až nepříjemně blízkou. Celý příběh ovšem začíná mnohem dříve…
Meluzín Kratiknot – Drobné balady, zkazky a rondely pro potěšení Jeho Výsosti sepsané
Bukovina byla kdysi, kolem roku 5000 s.v., jednotnou zemí, kterou založil vůdce několika ludenských kmenů jménem Preslav Medvěd. V mnohém se podobala staré Poljaně a ze začátku byla snad i mocnější - cožpak si její panovník Trojan zvaný Stoletý nezabral celé Hraniční hory nad Krví a nenechal se i nadále, přes protesty dvora ve Smirném, nazývat vojvodou (to však jistě právem)? Jenže dějiny, jak to mají ve zvyku, se brzy zalomily trochu jiným směrem, než by si to potomci legendárního Trojana Stoletého přáli. Nejprve začalo období pozdějšími kronikáři pojmenované Temná léta - synové zabíjeli otce, bratři se vraždili mezi sebou. Na pořadu dne byly kastrace, oslepování, mrzačení a podobné piškuntálie, prostě hrůza pohledět. Když se Bohové nakonec slitovali, na trůn usedl Preslav III. Veliký a obnovil a pozvednul sídelní město Radegost, tak si obyvatelé poprvé ulevili od neustálé nejistoty. Osud země však byl zřejmě sepsán černým inkoustem - ludenští vládci totiž jaksi nebrali ohledy na to, že jejich zemi obývají dvě rozdílné národnostní skupiny - ludenské a dernašské, a tak jen co minulo několik málo klidných let, povstaly dernašské kmeny do té doby žijící svorně pod ludenským panovníkem a zvolily si svého vlastního vládce s hodností knížete - Haralda I., později jmenovaného jako Mocný. Začala tak občanská válka, později příhodně nazvaná Věčnou. Sám Preslav III. Veliký si ještě stihnul znepřátelit poljanského vojvodu tím, že unesl a nechal popravit svého bratra, který byl vojvodovým chráněncem a blízkým přítelem. Když Preslav a Harold, hrdinové tohoto krvavého dramatu, odešli na druhou stranu temných vod, tak válka neskončila, jen se již bojovalo méně mečem a více spojenectvími, sňatky a lény. Složité diplomatické vztahy však brzy vedly ke stírání „národnosti“. Ludenští šlechtici přecházeli pod dernašskou dynastii a naopak. Samotné nástupnické rody se větvily a množily. Erbovní vývody z těchto dob se musely psát na několik sáhů dlouhé pergameny a mnoho kronikářů došlo k názoru, že téměř každý urozený Bukovinec měl svůj osobní nárok na panovnický stolec. Politika se stáčela stále více na sever, do Zliče a Černozliče, a Bukovina tak nadobro opouštěla Poljanu a Adernach.
Nižší šlechta a prostí lidé ovšem nebyli do půtek o trůn přímo zataženi, neměli panovníka, ale museli i bez něj pokračovat ve svých malých životech. Není proto divu, že si brzy všimli jedinečné příležitosti, kterou jim jejich vlast přinášela - výhodné polohy mezi severem a jihem. Tak vznikaly první obchodní pokusy, především byla založena první velká kupecká rodina bratří Vjatovských a následovaly mnohé další a další. Život se tak nutně přesunul z „panovnických“ dvorů poprvé do vesnic a tvrzí, které se rychle měnily na města a přístavy.
Konec starého věku zastihnul však Bukovinu, stejně jako zbytek starého světa, v postupném rozkladu. Z velkého jezera Londelin se na východní země vrhali krvežízniví a téměř neporazitelní mohútní klanoví bojovníci ze západu. Tehdy jim neodolal žádný hrad a žádné město nebylo dostatečně pevné. Téměř celá západní polovina země byla uvedena pod novou krutovládu a byla rozdělena na nové okresy podle placení zvláštní nájezdnické daně, kterou klany zavedly, tzv. eirgeld. Konečnou drtivou porážkou utrpěly východní země v tzv. Bitvě národů na Brechtské pláni na adernašsko-bukovinském pomezí, kde klanový velekrál Finn Sta Bitev rozprášil spojeneckou armádu. V bitvě padl adernašský král Galbelch Černý i dolnobukovinský kníže Edmund II., se kterým vymírá haroldovská dynastie po meči. Poslední větve Preslavské dynastie se zbylými bojovníky, ve své vlastní zemi prakticky bez moci, se přidaly na stranu tzv. Spříseženstva - obranného spolku proti temné veleříši Dúan, která, podobně jako tristramské klany kolem Londelinu, plenila území obojí Podagy, Věstulska a Zliče. Bukovinští pánové tak doufali, že pokud se podaří Dúan porazit, ostatní země pomůžou vojensky jim samotným proti barbarským nájezdníkům.
Narovnání jazyků zbavilo zemi klanů bez krvavých bojů, které na severu alespoň na čas zlomily moc Dúanu. Bojem zocelení bukovinští bojovníci se pomalu navrátili do svých domovů, ale staré spory brzy propukly v ještě větší míře než dříve.
Do této doby patří založení Stromgardského rytířského řádu Kovirem, zvaným Černý princ. Tento slavný bojovník a člen jednoho z panovnických rodů Horní Bukoviny sepsal statuta řádu a po zbytek života jej vedl spolu se svou družinou, ve které, jak praví jedna z legend, prý důležité místo zaujímal i klanový bojovník jménem Lug. Ostatně posledních sto let Starého věku nebylo jen plných násilí. Klany s výjimečnou pečlivostí rozdělily celou Bukovinu na okresy a ty pak dále na menší části, ve kterých byla vybírán poplatek eirgeld. I po ústupu nájezdníků se toto propracované rozdělení udrželo a dalo základ budoucí soudní a fiskální správě.
Válka vedená proti rozdělené zemi Adernašským císařstvím, tedy bývalým spojencem, popudila bukovinskou šlechtu a především města do té míry, že povstala proti svým vládcům. Na pobřeží Londelinu, kde se nacházela největší městská sídla, zajala povstalecká vojska jednoho z potomků bývalého vojvodského rodu jménem Nezamysl a donutila ho v přístavu Wizimir podepsat volební kapitulaci nazvanou Slavné příměří - Nezamysl se tak uvoloval, aby se jeho spoluvládným orgánem stala Zemská komora složena ze zástupců šlechty, měst a nejmocnějších církví a povstalci se na oplátku zavazovali tím, že budou bojovat za Nezamyslovo uznání bukovinským vojvodou. Dodnes zastávají někteří kronikáři názor, že volba povstalců padla na Nezamysla jen z toho důvodu, že právě přebýval na západu země, ale většině těchto přechytralých písmáků je velmi rychle královskými vojáky vysvětleno, že by se měli radši věnovat jiným dějepravným problémům a ponechat titul obnovitele Nezamyslovi I.
Roku 105 Nového věku bylo povstalci dobyto hlavní město Radegost a země byla s konečnou platností spojena ve Velkou Bukovinu. Po schválení Zemskou komorou byl změněn i erb země, který měl navždy připomínat spojení panovníka (krátký černý trám) a stavů (dlouhé černé břevno). Hranice Velké Bukoviny vytyčovaly zemi úctyhodné velikosti, ale toto území nebylo zdaleka celé osídleno a kontrolováno. Unikátní zřízení, které bylo tohoto roku uznáno nezměnitelným zemským zákonem a které se nepokusil dodnes žádný s panovníků změnit, bylo ideálním nakopnutím velké kolonizace. Spoluvláda stavů vytvořila v zemi vysněnou stabilitu, prosperitu a pocit spolurozhodování a s ní ruku v ruce i nový rozkvět populace, posléze i kultury a vzdělání. Bukovina byla v této době izolovaným státem. Její centra byla vzdálena od Poljany i Adernachu, a především Císařství zažívalo bolestný rozklad svého dobytého impéria a tak nemohlo věnovat pozornost neuvěřitelně rychlému vývoji svého severního souseda. Bukovina se měla na věky věků stát státem, kterému nevládne jen panovník, ale i šlechta s městy, a takové zřízení bylo na sever od Vesparského jezera zcela ojedinělé a v takovémto rozsahu i na Vesparu unikátní.
Velká Bukovina začala jít svou vlastní cestou. Poslední otřes přinesl Nezamysl II. Vyznavač, když opět rozdělil zemi na Horní a Dolní a vyzval posledního žijícího protivníka vládnoucího rodu, Dobretu, aby se navrátil ze zličského exilu, podepsal tzv. Podvojné zřízení a ujal se vlády nad Dolní Zemí. Dobreta si za sídelní město vybral Velibrod a roku 178 byl přes velkou nelibost Zemské komory, která byla tímto rozdělena podle zemské příslušnosti, korunován králem. V témže roce i sám Nezamysl II. Vyznavač přijímá titul král a vzdává se tak nadobro titulu vojvoda. Tento důležitý krok vede k obnovení diplomatických styků s Poljanou.
Ano, milý čtenáři, jistě sis všimnul, že právě nyní jsme se v našem příběhu dostali do období nových dějin Obojí Bukoviny. Zatímco ostatní země a jejich panovníci řešili problémy kam zaútočit, koho si podrobit či kde by bylo ještě možno nafouknout hranice, radegostský dvůr byl obdarován hned několika osvícenými panovníky, kteří (pokud nebyli zrovna úplně osvícení) byli vedeni Zemskou komorou k zahájení rozsáhlé zákonodárné až reformní činnosti. Bukovina se tak díky mnoha dobrým znamením mohla vydat svou vlastní cestou. Rozhodnutí panovníka byla ovlivněna především velkými městy ležícími na pobřeží Londelinského jezera a na důležitých obchodních cestách spojujících sever a jih kontinentu. Tyto města nebyla do doby sjednocení ovládána panovníkem a počet jejich obyvatel několikanásobně vzrostl. Spolu s nimi se hybnou silou stali mocní velmožové, kteří ovládali velké pozemkové državy. Třetím pilířem byl král a jeho dvůr, zde hledali ostatně šlechtici své uplatnění a kupecké domy ovládající města plnění svých přání.
Nejvelebenějším panovníkem zůstává Nezamysl II. Vyznavač, který nabídnul pěti představitelům nejmocnějších náboženských kultů, aby pořádali svou tříletou synodu pravidelně v Radegostu, čímž si vymínil nepřímý vliv na jejich názory. V roce konání první této tzv. Triády se také nechal obřadně pomazat. O dvacet let později panovník oficiálně uznává statuta Generálního učení v městečku Mirwetys, které bylo již po padesát let centrem většiny učenců. Mirwetys díky růstu Radegostu během jednoho století splývá s jeho předměstím a dnes je již nedělitelnou součástí hlavního města, ovšem se svým typickým koloritem. Mirwetyská univerzita se tak stala nejstarším oficiálním vysokým učením mimo Spolek jezerních měst.
V dalších letech jsou vydány Šachovnicové zákony, které stanovují městské, kupecké a horní privilegia a regály. Roku 299 Nového věku pak Zemská komora společně s panovníkem v Horní Bukovině přijímá zákon O zemských zástavách, který je obratem přijat i v Dolní Zemi. Tato listina praví, že každá obec, město a šlechtic jsou nuceni poskytnout v době nouze jistý předem stanovený počet vojáků pro královskou armádu. Celá armáda je členěna do tzv. zástav, které slučují výborně organizované a vycvičené polní vojsko, převážně pocházející z bohatých velkých měst. Vznikají tak postupně první polní obce profesionálních vojáků, na rozdíl od striktně rytířských armád okolních zemí. Toto právo také povoluje v čase ohrožení panovníkovi vedle pravidelné berně vybírat i tzv. Zlou berni na vojsko.
Berevit III. podporuje oživení náboženského života a sám dopomáhá k blahoslavení provenitského velkopřevora Avélarda a jeho ostatky nechává položit do základů velkolepého chrámu v hlavním městě. Avélardův chrám je stavěn plných 71 let a to v novém slohu používajícím klenbové odlehčení, vitrážová okna a znatelné zvýšení chrámové lodi. Velkolepé žebroví a sloupoví uvnitř stavby spolu s proslulostí „lidového svatého“ Avélarda vytvořilo z jeho chrámu jedno z nejznámějších poutních míst.
Ale žádný svatý (ač se duchovní kruhy věru snaží) nedokáže předčít proslulost bukovinských kupců, obchodníků a bankéřů! Bukovinské kupecké domy pomalu již za Starého věku sahaly hluboko za hranice, ovšem s rozkvětem domovské země se jejich dosah ještě rozšířil. Dnes jejich pobočky najdete v každém větším městě v Adernachu, Zliči, Černozliči, Poljaně, Drangenu, Kortrijku, Taueru, ba i v zaostalé Podaze, celně chráněném Goranu a uzavřeném Čarohvozdu. Bukovinské kogy také „ovládly“ vody Londelinu. Jediným jejich konkurentem se stali kupci ze Spolku jezerních měst se kterými jsou v posledních letech spíše na nože. Domy nabízejí nejen obchody se vzácným zbožím na velké vzdálenosti, ale také ryze bankovní operace a směnu. Většina panovnických dvorů si najímá odborníky pro fiskální záležitosti právě z řad Bukovinců a nejedna státní pokladna (včetně té bukovinské) je jim dlužná velkými obnosy. V Bukovině se také velmi rozvinula řemesla, ale o tom si povíme až v jiné kapitole.
Rozmach a vnitřní kolonizace obojí Bukoviny samozřejmě postupem času neunikla jejím sousedům. Roku 497 nového věku císař Datharold IV. bez varování vpadnul do Dolní Bukoviny a po bitvě u Razdaru, kde mu narychlo svolaná armáda nebyla důstojným soupeřem, se zmocnil pohoří Klučenin (Adernachem nazývaným Hraniční hory) a jeho předhůří, odkud mu hrozil potencionální útok. Jeho vojska po obnovení sil pokračovala do vnitrozemí. Roku 498 po náhlém úmrtí posledního mužského dědice velibrodské dynastie Dragana III. uplatnil Praven I. Železná Pěst, král hornobukovinský, právo Zlé berně v obou zemích a rok na to jeho řádně zorganizovaná armáda poráží v Bitvě zástav a ostruh u Poregradu císařské voje. Na bojišti zůstává ležet výkvět císařského rytířstva a svět se tak poprvé setkává s novou válečnou taktikou. Císař se stahuje a koncem roku podepisuje s Bukovinou příměří - je potvrzen status quo, takže každá ze zemí ovládá území na své straně Hraničního pohoří.
Roku 500 Nového věku je konečně království sjednoceno jako Velká Bukovina a nový panovník si bere sestru Dragana III. a dolnobukovinskou dědičku Ruten Sličnou, hned po oddání jsou v chrámu sv. Avelarda oba korunováni. Jako boží souhlas je pak vykládáno zjevení ocasaté hvězdy téhož roku. Zemské oslavy a všeobecné veselí trvají třikrát tři dny. Místní kroniky nemluví o království, ale o říši.
Nejdůležitější v celé zemi je bukovinský král, který je nadřazen všem jedincům a institucím, je pomazán a jeho wizimirský rod je jedinou zárukou správného toku lidských osudů v království. Tradice je zde neuvěřitelně silná. Král však samozřejmě nevládne sám (pokud pomineme Zemskou komoru, která spoluvládne), a tak kamkoli se panovník hne, provází ho početný zástup lidí - dvůr. Tento dvůr nemá za úkol krále jen bavit, starat se o něj, živit ho a vyřizovat vládní povinnosti, jedná se také o kolbiště, kde se utkávají o panovníkovu přízeň nejvyšší velmožové země. Panovník je nejmocnější silou a také zdrojem vzácných privilegií, důležitých úřadů, vojenských hodností a velkých lén, a právě on daruje a odebírá panství. Nejvyšší šlechta se tak převážně zdržuje na panovníkově dvoře, jenž ostatně nabízí i jedinečnou zábavu a umění. Po úmrtí šlechtice musí navíc jeho dědic zaplatit tzv. Podstupné jako poplatek za to, že se může ujmout svého dědictví. Obrovskou moc má panovník pokud je dědic nezletilý, nebo vymřel rod po meči a žije jen ženská dědička, potom totiž disponuje majetkem podle libosti a sám sjednává sňatky. Stejnou mocí však disponují velmožové vůči svým vlastním leníkům.
Vraťme se ovšem ke dvoru jako takovému - kdo jej tvoří? Jsou zde družiníci, hodnostáři, sloužící, obchodníci, žadatelé a nohsledi všeho druhu. Nacházíme zde zástup domácího služebnictva: kuchaři, zásobovači, štolbové, stavitelé stanů, povozníci, poháněči soumarů, nositelé lože, lovčí, psovodi, trubači a lučištníci.
Nejdůležitější část dvora však tvoří nejlépe vzdělaní lidé, kteří se starají o chod království. Jsou jimi říšský purkrabí plnící funkci nejvyššího soudce starající se se soudním tribunálem o královské sudí po celé zemi, říšský kancléř starající se o královskou kancelář a její úředníky, říšský pokladník starající se o královskou pokladnu a královské výběrčí daní, kteří navíc podléhají říšskému výběrčímu, královský komoří starající se o všechny řadové zaměstnance dvora. Velmi důležití jsou také královští důstojníci, kteří jsou nejvyššími veliteli vojska. V dobách míru pak samotného krále chrání elitní skupina rytířů nazývaná Železný kruh. Nejen vysocí úředníci, ale i ostatní urození mužové u dvora jsou držiteli významných královských lén, a tím přenášejí vliv krále na svěřená panství. Jedná se o jakýsi neformální systém moci. Panovník samozřejmě vlastní i jiné zdroje příjmů kromě berní a panských poplatků - jsou jimi regály a cla všeho druhu.
Armáda má ve svém čele především královský dvůr. Její jádro je vlastně dvorem ve zbrani. Tito "oceloví pánové" jsou šikem rychlé reakce a podle zvyků země mohou být rychle posíleni o zemské voje. Říšští důstojníci, rytíři, mají v případě válečného stavu zhusta za úkol mobilizaci a velení. Jezdeckou složku však tvoří navíc i neurození seržanti, kteří jsou cvičeni v koordinaci s pozemními, převážně městskými bojovníky. Vojáci dostávají pravidelný žold od krále a do svých pánů (města, velmožové). V dobách míru mají důstojníci na starost ochranu královských výběrčí a královských sudí a také ochranu a velení královským hradům a doménám - vilikiím.
Vedle krále a jeho dvora je zde další důležitý vládní orgán a tím je Zemská komora. Jedná se o shromáždění zástupců měst, šlechty a částečně i církve a svobodných, které schvaluje vybírání výjimečných berní, případně změnu výše berní pravidelných, taktéž schvaluje důležité zákony navržené panovníkem. Navenek vypadá Zemská komora jako hlavní vládní síla, ale pokud si ctěný čtenář dobře přelouskal pravomoci krále v předešlých odstavcích, tak mu musí být zřejmé, že členové komory byli králem velmi lehce zranitelní a nesouhlas s jeho návrhy by musela vyjádřit opravdu celá komora, teprve tehdy by totiž mohl nesouhlas projít. Velkou roli tedy hrají peníze - za peníze je k mání moc od krále. A je vidno, že města jsou věru bohatými plátci. Co se šlechty týče, musí se jednat o obratné hráče. Přeci jenom však existuje omezení a chytrá vymyšlenost jménem Kniha duší bukovinských (duchovní proti názvu již několikrát bezvýsledně protestovali), která obsahuje soupis všech majetků v zemi a podle druhu na ně uvaluje pevně stanovenou berni. Do jisté míry se jedná o nejdůležitější knihu v zemi a slovo duše zde není nadarmo. Panovník se dovídá zámožnost vazalů a vazalové mají možnost kontrolovat a unifikovat platby. Zemská komora zasedá převážně na podzim a její setkání je velkou událostí pro celou zemi. Král i jiní vlivní lidé země využívají tohoto shromáždění k politickým cílům včetně šíření různých psaných pamfletů a pomluv.
Na královském dvoře pracuje i několik dalších odborníků a rádců, oni sami si však nepřejí být jmenováni a instituce, které tvoří by únik informací jistě těžce nesly, proto vás, milí čtenáři, musí uspokojit vědomí, že tam prostě JSOU.
Zápis z jednání královského sudího dne 21. července, roku 503 NV
Nejdůležitější soudní mocí v zemí jsou putující královští sudí. Jejich činnost vítá většina pánů, protože přinášejí jednotné zákony do všech částí země bez rozdílu. Královští sudí vynášejí rozsudky nad svobodnými lidmi a lze se od nich odvolat až ke dvorskému soudu. Nesvobodné mají v moci panské a městské soudy, od kterých se lze odvolat k Zemské komoře od které není odvolání. Zde je nutné poznamenati, že Bukovina se v právních ohledech trochu liší od jiných nám známých zemí. Pro většinu bukovinských řemeslníků je nutností mít vlastní rodinnou pečeť a umět číst i psát. Gramotnost v zemi, kde velká část obyvatel žije ve městech se proto blíží až dvěma pětinám! Městské a královské vyhlášky jsou vyvěšovány vypsané a stále méně jsou rozhlašovány. V každém městě funguje několik notářství, protože notářská kancelář je pro chod většiny obchodů nezbytností. Všechny tyto věci zvedají úroveň vzdělanosti v zemi.
Soudní, správní i berní záležitosti země jsou organizovány podle klíče, který byl vytvořen při klanovém vybírání eirgeldu a zemi se tedy aspoň částečně vrátilo utrpení v dobrém.
z kamene teď staví tlustou zeď,
a od rozbřesku až do setmění
budují pro město opevnění.
Ženy, co jich ve městě je,
strojí teď hradby do boje
a ručky stvořené k hlazení
zvedají těžké kamení.
Kdyby byl čas se zastavit,
krásy kol plno bys mohl tu zřít.
Já aspoň nikde, kde jsem šel,
tak pěkné paní v práci neviděl."
veršotepec Lir Ptáčník – Kniha jediné harfy a tisíce mečů
Bukovina je bezesporu zemí měst, městeček, městysů, vilikií a vůbec všelikých možných sídel z větších nebo menších kamenných zdí. V kopečkovité zelené krajině je rozeseto mnoho měst obkroužených hradbami z tesaných kvádrů, většinou leží na splavných řekách, nebo na pobřeží jezera Londelin. I přesto však většina obyvatel mešká stále na venkově, neboť ony zelené kopce nesou úrodnou půdu. Velkou část země nakonec pokrývají hluboké listnaté lesy a hvozdy plné podivných zvuků, pachů a stvoření, které slušný vesničan radši neumí ani pojmenovat.
Město je však bukovinskou dominantou a především cejchem života. Města plná kupeckých domů, notářských kanceláří a zručných řemeslnických dílen, stejně jako stavitelských hutí a vojenských pevností. Království žije z rukou svých řemeslníků a hlav svých obchodníků. Města proslula svými řemeslnými dílnami (nechť oko čtenářovo prosím na kapitole o obyvatelích spočine), a proto se jen málo vyváží surových rud nebo lnu. Obchodníci dovážejí suroviny a řemeslníci vydělávají na přetvoření těchto v kvalitní výrobek. Sukno a sklo z Bukoviny jsou známé široko daleko. Stejně jako pivo a víno. Velká bukovinská města řídí zpravidla purkrabská rada, kterou volí městský sněm. Městský sněm je shromážděním všech důležitých svobodných osob, které vlastní na území města dům. Sněm se tak skládá především z cechovních domů a patricijských rodin. Cechovní domy neslučují nutně všechny řemeslníky jednoho oboru, ale prostě jejich část, takže ve Velibrodu najdeme například cech kovářů z Horního Města a cech kovářů z Podhradí apod. Město však obývá i mnoho podruhů, nádeníků, městská posádka a samozřejmě všudypřítomná chudina, jednoduše mlčící většina. Přístavní města dnes ovládají většinou obchodu na Londelinském jezeře a města ve vnitrozemí pak velké kupecké cesty, které spojují přes Bukovinu sever a jih kontinentu. Města už nejsou však jen domovem kupců a řemeslníků, sídlí zde královští sudí, školy, mnišské konventy, duchovní, bohaté šlechtické rody si v lepších čtvrtích staví výstavné domy. Mnohá města jsou ozdobena parky, splavnými kanály nebo královským hradem. Většina důležitých měst vlastní královské imunity a privilegia a ke královu jménu se hrdě hlásí. Většina bukovinských měst totiž nevypadá jako například města adernašská a víceméně uspořádanou sítí ulic a uzavřená jako úsporná hradská pevnost. Bukovinská města mnohdy praskají ve svých vlastních hradbách, živelně rostou přes ně a je nutno pak hradby rozšiřovat. Ulice jsou úzké a křivolaké a domy se tlačí jeden na druhý. Vysvobozením od neustálých požárů, zápachu na ulici a nemocí pak bylo ustanovení Zemské komory z roku 489 nového věku, které dovoluje panovníkovi vybírat od purkrabí měst, která dosud nezbudovala kanalizaci a ve svých centrech nestaví výhradně z kamene dosti vysoké peněžní obnosy. Ani zdaleka však tyto pokuty nepřiměly všechny městské rady k činu. Což brzy zjistí každý návštěvník.
Největším městem je bezesporu sídlení město krále - Radegost, město tisíce chrámů, tisíce trhů a tisíce mostů. Místní ctihodní měšťané prohlašují o svém domově, že je to největší město světa, čemuž se přinejmenším blíží. Královský hrad s palácem se nachází na rozlehlém ostrově, který z obou stran obtéká široká řeka Ostřice, kterou je město rozděleno na tři hlavní části. Nové, zatím nedostavěné, hradby by měly všechny tři části města obepínat nebývale vysokou a mohutnou zdí s devíti dvojitými bránami. Jedná se již o třetí prstenec hradeb, který je kolem města budován. Nové hradby byl nucen začít stavět Praven Železná Pěst kvůli tomu, že město svým růstem pohltilo blízký Mirwetys, sídlo Všeobecného učení a vzdělanců vůbec. Mezi klenoty sídelního města pak kromě monumentálního královského hradu patří především chrám sv. Avélarda, generální konvent provenitského řádu a velmistrovský templ Stromgardského rytířského bratrstva. Na radegostských trzích pak zakoupíte vše - od hedvábného kapesníčku po skřetí játra. Mezi další velká města patří Velibrod, Razdar, Zbruč, Wizimir, Větrov, Poregrad, Podven, Mirný Brod a mnohé další. V části z nich může poutník nalézt také velký přístav, pokud se tyto nalézají na břehu velkého jezera Londelin, nebo na jedné z velkých řek.
Vesnice a vísky jsou doménou městských předměstí, nebo šlechtických a královských panství. Bodří vesničané pěstují obiloviny všeho druhu, brambory, mrkev a vůbec veškerou zeleninu. V Horní Bukovině pak ve vnitrozemí bílé víno a v Dolní Zemi chmel. Mnohé kopce, především ty v horách, jsou hájemstvím všudypřítomných ovcí.
Významné šlechtické rody se za každou cenu snaží udržet na výsluní, potažmo u panovnického dvora. Nejznámější je stará rodová šlechta jako vévoda z Razdaru nebo havranický a černoborský kníže. Nečekaná úmrtí, peníze a v neposlední řadě král však čas od času zamíchají právě majetkem a jměním těchto privilegovaných vrstev a proto není země, až na výše zmíněné víceméně stabilní panství, rozdělena na neměnná území podléhající královým leníkům. Výše zmínění velcí královi vazalové mají pak i své vlastní leníky, kteří jim slouží stejně, jako oni slouží svému panovníkovi. Král samozřejmě zůstává pro všechny šlechtice, větší a menší pány lenním pánem nejvyšším (nebo se to aspoň tvrdí).
Darměj Nadvědílo, cestovatel dubovarský – Tré cest do obojí Bukoviny a zase nazpátek
Bukovinci si za dlouhá staletí své podivné a pohnuté historie vypěstovali něco, čemu se dá říkat bukovinská povaha. U kupců, obchodníků, rejdařů, šlechticů ba i u prostého lidu může ctěný čtenář nalézti prazvláštní směs suchého humoru, samozřejmé odvahy (či snad smělosti?), jisté míry vzdělanosti a především hrdosti a podnikavosti. Bukovinci jsou především zvyklí brát osud do svých vlastních rukou - nejvýše si cení svých tradičních svobod a práv. Jejich suchý humor je pověstný, s ničím si nedělají velkou hlavu, někdy se zdá, že je z klidu nevyvede ani drak plenící v poledním slunci Radegost. Snad proto jsou jejich šlachovité postavy k vidění v tolika dalekých a nebezpečných zemích (známá je například věta kupce Slavoje "Nebojsy" Biřimiče, později povýšeného do stavu rytířského, když s nákladem prvotřídních tkanin vyjížděl na území Orlohorského knížectví: "Ohřejte slaninu a vajíčka, na večeři jsem doma!" a nutno poznamenat, že dodnes v hlavním městě této zapadlé země Slavoj vlastní výnosný obchod s látkami pro místní nobilitu). Tímto nadhledem si Bukovinci již několikrát vysloužili punc přezíravých nadutců, ale opak je pravdou. Kupci a obchodníci přeci dobře vycházejí s obyvateli jiných národů, o čemž svědčí jejich velký úspěch a bohatství. V Bukovině také nikdy nedošlo k nepokojům mezi lidmi a nelidmi. Snad zkušenost z bojů mezi Dernachy a Ludeny přivedla Bukovince k toleranci k ostatním rasám, méně už k národům, ale přesto je zajímavé sledovat, jak poslední válečný konflikt s Adenrachem neměl sílu zpřetrhat kupecké cesty a i přes lité boje bukovinští obchodníci pokračovali ve své obvyklé práci. Pro bukovinské střední a vyšší vrstvy je také typická jistá někdy až prkenná a suchá slušnost, ve které se však skrývá jistý humor a nadhled. Nejčastější oslovení je "ctěný muž" a "ctěná žena", pozdrav pak "Přeji pěkný den!" a odpověď "Vám taktéž.".
I když je Velká Bukovina zemí s velikými městy a přístavy, tak její mytologii neustále ovlivňuje místní divoká krajina obklopující kupecké cesty, města, vísky a prastará patrová kamenná panská sídla, tak typická pro zdejší krajinu. Tímto bychom chtěli tedy ctěnému čtenáři naznačiti, že i zde není radno, stejně jako kdekoli jinde, scházet z pevných a jistých cest do lesů, hvozdů a kopců.
Obyvatelstvo Bukoviny tvoří převážně lidé, vyskytují se zde ovšem také větší skupiny hobitů a půlelfů. V Horní Bukovině proslula zejména oblast Záhvozdí, kterou obývá více hobitů než lidí, a to především svým výborným vínem (Záhvozdský ryzlink, u něhož však znalci rozlišují dalších téměř sto odrůd). Lidé naopak v Bukovině Dolní vaří chutově velmi dobré pivo (Podvenský ležák, u něhož i neznalci rozlišují jen jednu, za to ovšem velmi Qalitní odrůdu) Bukovinští městští řemeslníci jsou povětšinou úzce specializovanými odborníky. Typickými obory jsou tak především tkalcovství, barvířství, jedinečné sklářství, kovotepectví - dílny těchto oborů v mnoha městech značně převyšují velikost obvyklé řemeslné dílny. Město Zbruč pak proslulo svými zvonařskými mistry, kteří zásobují snad všechny (tedy spíše ty zámožné) věřící v okolních zemích. V severních londelinských přístavech, jmenovitě v Mirném Brodu, Větrově a Wizimiru, sídlí po staletí půlelfí rodiny, odvozující svůj původ od prastarých elfích rodů, které se odmítly stáhnout z milovaných pobřežních útesů Londelinu. Půlelfové se zde zabývají stavbou lodí a právě jejich typické kogy se staly strůjcem bukovinského úspěchu na Londelinu.
ať máš vždy milé pozdravení
od těch, které cestou potkáš."
Lidové přísloví
Již z historie plyne, že obyvatelé Bukoviny záhy pochopili, že bohatství země nezáleží na jejích přírodních zdrojích, ale na šikovnosti a chytrosti obyvatel. Obchod se postupem času stal z prostředku cílem a bohatstvím se nestaly ani drahé kovy, ani rudy, ale peníze. Velká Bukovina je plná dílen a hutí, které přivezené suroviny přetvářejí na prvotřídní výrobky. Samo obchodování za hranicemi přináší velké zisky. Za posledních sto let se také velice rozvinulo bankovnictví, ponejvíce spočívající v poskytování hotovosti na určitý úvěr, popřípadě v uložení a ochraně svěřené částky. Kupecké domy mají také jedinečné podmínky pro směnu různých měn.
Ctěný poutník však brzy zjistí, že každá mince má i druhou stranu. Stejně jako kdekoli jinde i v Bukovině je královský dvůr kolbištěm ostrých loktů, úlisných jazyků, vznosné nádhery i ocelové síly, kde most, po kterém lze přejít k vytouženému postavení, je mnohdy vystavěn z hlav bývalých přátel. Do osudů země bukovinské však více než kde jinde zasahují společenstva a bratrstva bohatých a mocných. Tajné spolky z podsvětí, obchodnické rody, kliky nobility a temné městské sítě mezi sebou vedou nekonečný boj o jeden jediný klenot - moc. A moc jsou peníze, krev i magie. Londelin tak čas od času vyplaví znetvořené tělo, v zájezdních krčmách se nad zamordovanými chudáky často objevují záhadné značky nakreslené sazemi, noční uličky jsou plné neviditelných očí, krutých paží a ostrých nožů a nejednou zde zdánlivě bezdůvodně vyhoří některý z domů. Za úsměvy konšelů a za strojenými fasádami měšťanských domů se tak skrývá ještě jeden, skrytý svět. Svět jehož hráči i pravidla zůstávají běžným smrtelníkům utajeni, hájenství osob, které tahají za nitky. A ty mohou vést i proklatě daleko. Za hranice království.
| NV | SV | DĚJINNÁ UDÁLOST |
| 5000 | Další ludenské kmeny putují na severozápad k rozlehlým kopcům. Podle hlubokých hvozdů je země pojmenována Bukovina. Vůdce Preslav provolán vojvodou jako Preslav Medvěd. | |
| 5033 | Preslav Medvěd umírá a nastupuje jeho syn Trojan, který si bere dceru poljanského vojvody Srebrakana I. Živu | |
| 5075 | Sivokan II. otevřeně vystupuje proti bukovinskému vojvodovi Trojanovi, který se dostal do úzkého kontaktu se severními národy a plně si vojensky podmanil hory mezi Poljanou a Bukovinou. Záminkou se stává titul vojvoda, který je údajně dědičný pouze v poljanském panovnickém rodě. Počátek odlišného vývoje obou zemí. | |
| 5100 | Část Dernachů pod vedením Goedecha V. Otce se usazuje v jižním povodí řeky Orden, další pokračují k jezeru Londelin, Hraničním horám a Zubřímu hvozdu, někteří až do pohoří Goran. Výbojný vojvoda Trojan, zvaný již Stoletý, pobíjí v několika krvavých střetnutích kmeny Dernachů, které se rozhodly projít Bukovinou. Jejich velká část končí na západě u velkého jezera Londelin, pod formální nadvládou bukovinského panovníka. |
|
| 5129 | Nesmrtelný a stejně tak bojovný bukovinský vojvoda Trojan Stoletý umírá a na trůn usedá jeho vnuk Rudivít. | |
| 5136 | Stařičký vojvoda Rudivít je oslepen svým vnukem Domivojem, který se nechává provolat vojvodou bukovinským. Rudivít téhož roku v zajetí umírá. V bukovinském vévodství tak začíná období později pojmenované Temná léta - přes století a půl krvavých převratů a zvěrstev ve vládnoucím rodu. | |
| 5141 | Domivoj je při koupeli zajat a vykastrován družiníky vlastního bratra Křemysla. Ten se stává vojvodou. | |
| 5150 | Křemysl jen o vlásek uniká vraždě a uchyluje se do exilu v Poljaně. Na stolec dosazen opět Domivoj. Je však ovládán syny Křemysla, kteří se po dobu loutkové vlády téměř vyvraždí navzájem. Mnoho z nich hledá podporu ve Zliči, Černozliči i dál. | |
| 5200 | Bukovinští Dernachové se zbavují nadvlády bukovinského panovníka | |
| 5244 | Preslav III. Veliký nastupuje na bukovinský stolec a ukončuje Temná léta. Obnovuje staré sídlo Radegost a zakládá zde hlavní město Bukoviny. Díky výhodným smlouvám a sňatkům s okolními panovníky, jejichž dcery si berou jeho syny, získává své odbojné bratry a jednoho po druhém nechává popravovat. | |
| 5257 | Preslav III. Veliký obelstí Srebrakana V. a zmocní se tak jeho chráněnce, svého posledního žijícího bratra Budivoje, kterého popraví a slavnostně vyhlašuje seniorát v tzv. Svitku jednovlády. Prohloubení nepřátelství mezi zeměmi | |
| 5261 | Bukovinské kmeny Dernachů sjednocuje Harold I. Mocný a zakládá tak knížectví Dolní Bukovina. Začíná tzv. Věčná válka bukovinských Ludenů a Dernachů | |
| 5299 | Umírá Preslav III. Veliký | |
| 5300 | Umírá Harold I. Mocný. Věčná válka se mění ve válku studenou. Vládnoucí dynastie hledají oporu za hranicemi. | |
| 5340 | Bratři Vilím a Hynce Vjatovští zakládají první obchodní společnost v bukovinském městě Zbruč. Zahájení nové epochy pro většinu bukovinských obyvatel | |
| 5388 | V bojích o bukovinský trůn je zličskému panovníkovi zastaven pohraniční Černoborský hvozd a Havranické knížectví | |
| 5407 | První zmínky o plenění neznámých nájezdníků podél pobřeží Londelinu a v ústí řek. | |
| 5410 | První mohútný úder tristramských klanů doléhá na občanskou válkou postiženou Bukovinu. Klany plení celou šíři pobřeží Londelinu | |
| 5411 | Temné hlavice klanových lodí se poprvé objevují v ústí Adernašského veletoku a plení téměř všechny oblasti proti proudu. Zarostlí mohutní bojovníci, jejichž útok ohlašuje hrůzostrašný zvuk trub, se objevují také v Taueru, Černozliči a Kortrijku. Mnozí mluví o trestu Bohů. | |
| 5418 | V krvavé Bitvě národů na brechtské pláni poráží velekrál tristramských klanů Finn Sta Bitev spojené armády Horní a Dolní Bukoviny a Adernašského království. V bitvě umírá Edmund II. dolnobukovinský kníže i adernašský král Galbelch I. Černý. Klany si rozdělují dobytá území a vybírají zvláštní daň - eirgeld. Lidé prchají do hor. Tento postup pokračuje také v Taueru, Černozliči a Kortrijku. | |
| 5430 | Klanoví vojevůdci odhalují vzpouru a popravují 400 mužů z Bukoviny a Adernachu na tzv. Krvavý pondělek. | |
| 5433 | Klany pronikají hluboko do vnitrozemí. Drancují a vraždí. Zničena rodová hrobka adernašských vládců a většina chrámů tří hlavních Bohů. Vzniká legenda o nadpřirozené síle Tristramců | |
| 5440 | Vznik Spříseženectva na popud zličského krále Novosila a jeho tažení proti severské velmoci Dúanu. Tento obranný spolek spojuje sedm zemí: Věstulsko, Severní Podagu, Jižní Podagu, Zlič, Černozlič, Horní Bukovinu a Dolní Bukovinu. Země kolem Londelinu si od něj slibují pomoc proti nájezdníkům z Tristramu. | |
| 0 | 5441 | Svět v rozvratu: skřetí vojska pustoší v troskách vyvrácené Jezerní říše, divoké klany vládnou v zemích západu, poljanský vojvoda Kričev I. se připojuje k vojům Spříseženectva a společně porážejí obrovskou armádu Dúanu... Zásah bohů - Narovnání jazyků |
| 3 | 5444 | Tristramští válečníci z neznámých důvodů odplouvají zpět na Londelin zanechávajíc za sebou spálenou zemi. Všeobecná obnova. Oba bukovinské národy s konečnou platností splývají. |
| 9 | 5450 | Po krátkém období míru začínají v Bukovině další třenice o trůn mezi mnohými větvemi obou panovnických rodů. Vnitřní správa země zachovává okresy podle klany vybíraného eirgeldu |
| 10 | 5451 | Kovir zvaný Černý princ zakládá v Bukovině Stromgardský rytířský řád |
| 48 | 5489 | Zdá se, že důvodem stažení se Tristramců jsou skřetí rasy. Právě snágové, skuruti a zlobři se totiž šíří z oblasti Mračných hor po hřebenech skal na východ. |
| 59 | 5500 | Poljana vystupuje ze Spříseženectva |
| 97 | 5538 | Adernach válčí s Dolní Bukovinou v tzv. Bukovinských válkách |
| 99 | 5540 | Ve východní Bukovině městské povstání přerůstá v rebelii všech vrstev obyvatel. Vzpouru podnítila dlouhodobá nestabilita a příkoří pramenící z hádek o trůn. Povstalci vedeni místní šlechtou a velkými přístavními městy se zmocňují jednoho z předních pretendentů na trůn a přesvědčují jej ke spolupráci proti ostatním nástupcům. |
| 100 | 5541 | V přístavu Wizimir je mezi pány, městy a budoucím panovníkem Nezamyslem podepsáno Slavné příměří, které ustavuje spoluvládní sbor krále tzv. Zemskou komoru a spojuje zemi ve Velkou Bukovinu pod vládou nové, Wizimirské dynastie |
| 104 | 5545 | Adernach je i přes značné úspěchy nucen ukončit válku s Dolní Bukovinou |
| 105 | 5546 | Spojenci využívají ústupu císařství a pokračují ve sjednocovacích válkách. Na podzim je dobyto hlavní město Radegost, kde je korunován Nezamysl I. vojvodou. Na znamení ochrany stavů je změněn bukovinský erb. Zličský panovník se ujímá zbytku nevyslyšených pretendentů na trůn |
| 177 | 5618 | Nezamysl II. Vyznavač pozývá svého soka Dobretu ze zličského vyhnanství a podepsáním Podvojného zřízení dochází k opětovnému rozdělení Bukoviny na Horní a Dolní Zemi. Oba panovníci přijímají titul král, čímž je ukončeno staleté nepřátelství s Poljanou. Dochází k bouřlivým protestům Zemské komory, která je rozdělena podle zeměpisného klíče |
| 178 | 5619 | Dobreta I. je korunován králem a město Velibrod ustanovuje svým sídlem. |
| 180 | 5621 | Nezamysl II. Vyznavač zaštituje reformní snahu pěti nejdůležitějších církví východu a svolí, aby sídlem tříletého sakrálního sněmu bylo hlavní město Bukoviny - založení tradice tzv. Triády |
| 183 | 5624 | Nezamysl II. Vyznavač uděluje Stromgardskému rytířskému řádu královské privilegium |
| 200 | 5641 | Sepsána statuta Mirwetyského vysokého učení (Mirwetys) - prvního generálního studia severně od Vesparského jezera, vítězně tak ukončen boj učenců o uznání |
| 237 | 5678 | Nebývalý úspěch slaví mniši Provenitského řádu šířícího se z Horní Bukoviny |
| 264 | 5705 | Šachovnicové zákony zavedeny v Horní Bukovině. O rok později také v dolní zemi |
| 299 | 5740 | Zemská komora v Horní i Dolní Bukovině schvaluje Ustanovení o polních zástavách |
| 310 | 5751 | Triáda ustanovuje odkaz Avélarda, zemřelého velkopřevora Sétvalova, církevním zákonem a hlásí se tak k jeho touze změnit neřády v církvi. Avélard je blahořečen a jeho ostatky jsou uloženy do základů nového velkolepého chrámu v Radegostu |
| 381 | 5822 | V Radegostu dostavěn hlavní Sétvalův chrám s novým opěrným systémem, vitrážovými okny a jedinečně vysokou lodí. Během pár let se stává jedním z nejproslulejších poutních míst zemí Středu, díky ostatkům svatého Avélarda, napravitele poddanského příkoří |
| 413 | 5854 | Černobor a Havranické knížectví je za obrovský obnos vykoupeno hornobukovinským panovníkem z rukou zličského knížete a stává se po téměř pěti stech letech opět součástí Horní Bukoviny |
| 497 | 5938 | Adernašský císař Datharold IV. nečekaně napadá Dolní Bukovinou a v bitvě u Razdaru poráží ve shonu svolanou armádu. Adernach tak získává Hraniční hory a jeho armáda postupuje do vnitrozemí Ve Vukogvazdu založena Vukogvazdská družina |
| 498 | 5939 | Vybírána Zlá berně, poprvé bez nepokojů |
| 499 | 5940 | V Bitvě zástav a ostruh u Poregradu byl dolnobukovinským vojskem rozprášen výkvět adernašského císařského rytířstva. Nový typ polních vojsk složených z dobře organizovaných vojáků tak nenávratně zlomil poměr sil v celé oblasti Středových zemí a odhalil světu zcela nový styl boje. Hranice vrácena zpět a v Hraničních horách potvrzen status quo |
| 500 | 5941 | Nad zeměmi letí ocasatá hvězda - v Bukovině vyloženo jako božské znamení vyslovující souhlas s vytvořením nové země. Ve slavném chrámu sv. Avélarda v Radegostu jsou oddáni Praven I. zvaný Železná Pěst, král hornobukovinský a královna Dolní Bukoviny Ruten Sličná, poslední potomek velibrodské dynastie, čímž dochází po tři sta letech ke sjednocení obou zemí ve Velkou Bukovinu. Velkolepé oslavy trvají třikrát tři dny, celá země je na nohou. Nový stát je nazván říší a ozývají se tituly jako "vyvolený národ" a podobné. Země, které byly po staletí sužovány nepravostí, prožívají svou nejslavnější hodinu Bez známky napětí uznává Adernach Velkou Bukovinu a uzavírá s ní koncem roku příměří |
| 501 | 5942 | Zemská komora schvaluje sjednocený znak Velké Bukoviny, potvrzuje stará práva a vyhlašuje nový mincovní regál - vzniká velkobukovinský denár |
