Aderské království je v pravém slova smyslu nejrozvinutější středovou zemí, jejíž civilizace ovlivnila prakticky celý okolní svět. Válečné umění, nové vynálezy, bohaté zásoby zlata a stříbra a příslovečná píle místních lidí, to vše přispělo k mohutné kulturní, technické a v neposlední řadě i teritoriální expanzi, kterou završili Adeřané roku 34 vyhlášením Adernašského císařství.

Pyšná lutská šlechta nemá aderské kupce a měšťany (jimž přezdívají "břicháči") příliš v lásce, a také lid svůj poddaný navádí, aby Adeřanům nehověl. Lutští se považují za vynikající válečníky, muže cti a spravedlnosti, kteří ovládají nejen meč, nýbrž i loutnu. Nutno dodat, že mnoha případech tomu tak je.

Bergen je jakýmsi stigmatem adernašských dějin, otevřenou ranou, jež se již nikdy nezhojí. Zatímco vyklučené podhůří obývají osadníci osvobození doživotně od daní, chránění silným vojenským kontingentem, v lesích a na vrchovině vládnou původní barbarské kmeny, které jsou s císařem již po staletí v nepřetržité válce. Četné pokusy o její ukončení ztroskotaly, neboť barbaři požadují jediné – úplné stažení císařských. A to je pro vládce v Soestu nepředstavitelné.

Vitoljubští vládci kdysi bývali vazaly poljanského panovníka, a také zdejší lid hovořil jazykem bližším Poljancům. Dnes je Vitoljubsko údělným lénem císařova prvorozeného syna, tzv. prince. Přestože si zdejší lid ze všeho nejradší hledí svého, tedy hlavně ovcí a brambor, v minulosti ve Vitoljubsku vypukaly ty nejostřejší a nejsurovější lidové nepokoje, před nimiž šlechta utíkala přes kopce až do Drangenu či Aderu.

Místní jsou ostatními národy Adernachu vysmívaní jako velmi prostí a bezelstní lidé, kteří jsou navíc velmi pomalí. Poutník zavítavší do těchto končin sám brzy přijde na to, že na těchto pomluvách skutečně bude něco pravdy, leč zjistí také, že Erkonci jsou rovněž velmi milí a pohostinní lidé. Proto se v sídelním městě markrabství Lingassenu nachází císařova letní rezidence a je veřejným tajemstvím, že se zde císař cítí mnohem lépe, než u svého dvora v Soestu.

Jutmarka neboli Hraniční marka je nejmladším klenotem v císařově koruně – byla připojena teprve roku 497. Jde o oblast násilně vytrženou z území Dolní Bukoviny a nedávná válka zanechala na její tváři nesmazatelné stopy. Oblast je spravována z lutského Toranu a všechno je zde podřízeno rychlé a efektivní těžbě zlata v severním podhůří Klučenin.