Barbaři

Barbaři jsou co se fyziognomie týče v porovnání s lidmi vyšší, robustnější, ramenatější a kosmatější. Od lidí je však odlišuje nejen mohutnost, ale především nízké, výrazně ustupující čelo a výrazné lícní kosti, díky nimž lze barbara identifikovat poměrně snadno. Barbaři se dělí podle fyziognomie na typ blutling a typ nordling. Typ blutling je světlejší a mohutnější, jeho zástupci mají světlé či zrzavé vlasy a jsou povětšinou modro- , šedo- či zelenoocí. Typ nordling je tmavší a nedisponuje v průměru tak robustní postavou (i když rozdíl je velmi malý), jeho zástupci jsou tmavovlasí, oči mají černé, hnědé. Toto rozdělení, ač barbarského původu, není mezi barbary užívané, a slouží pouze lidským učencům pro jejich vlastní popisné vědy.

Co se vlasů a vousů týká, jejich úprava se liší kraj od kraje a rozdíly jsou obrovské. Barbarky si nechávají narůst dlouhé vlasy, které povětšinou splétají do copů, a to z praktických důvodů, aby jim nepřekážely při práci. Barbarští válečníci Severu nosí vlasy taktéž dlouhé, rovněž z praktických důvodů, neboť tyto slouží jako ochrana týlu při boji, stejně jako dlouhý plnovous, jenž chrání krk. Oproti tomu příslušníci kmenů horglundských plání si své vlasy barví, po stranách vyholují, proplétají ptačími kostmi apod. Stejně tak pestrou kapitolu tvoří vousy. Barbaři ze svých vousů nečiní středobod osobnosti, jako je tomu například u trpaslíků, o to větším úpravám je však podrobují. Například bergenští barbaři se holí a upravují si kníry, zatímco horglundští si zaplétají plnovousy do roztodivných tvarů. Pro barbary Severu, jejichž kultura byla více než jiné ovlivněna trpaslíky, jsou vousy znakem mužnosti a teprve v nedávných dobách se rozmohlo jejich zastřihávání a vůbec to, co by se dalo nazvat módní kosmetické úpravy.

Mezi další neodmyslitelné úpravy vzhledu patří vypalování znamení do kůže, kresby na kůži hlinkou, rituální charakter pak nabývá úmyslné zohyzdění těla. Např. barbaři ze Skarsvagu si vytvářejí jizvy pomocí řezných ran, které zasypávají popelem - jde o jakousi obdobou tetování.

Odění je z důvodů klimatických veskrze praktické a jednoduché, zdobené šaty jsou výsadou jen několika významných válečníků či knězů. Kůže a kožešiny jsou převažujícím materiálem, avšak i vlna, plsť, lněné plátno a pevné sukno dnes již nejsou výjimkami. Oblíbenými barvami jsou přírodní odstíny - šedá a hnědá, zvláštní význam je přikládán kombinaci černé se stříbrem, rituálními barvami jsou bílá a modrá (u modré prakticky všechny valéry). Naopak s červenou či žlutou se u barbarů prakticky nesetkáme.

Drtivá většina barbarů však funkčnost staví nad zdobnost - dobré šaty jsou ty, které lze nosit denně po celý rok a nerozpadnou se. Častá výměna odění by byla považována za změkčilost, stejně jako přehnaná zdobnost. Pokud se ale barbar dostane (například při vyloupení chrámové pokladnice) k oděvům pro něj netradičním, může při jejich kombinování projevit značnou míru nevkusu.

Zajímavou oděvní variantou jsou suknice pod kolena, které oblékají bojovníci některých klanů v Bergenu a Tristramu.

Individualismus, divokost, nezkrotnost, horkokrevnost, spontaneita, nepoddajnost - tak by se daly ve zkratce pojmenovat charakteristické vlastnosti barbarů. Ač se například lidem jeví citový život barbarů jako spíše povrchní, obsahuje jisté silné, hluboce zakódované etické normy. Přestože jsou povětšinou hrubí, drsní a necitliví, například při vybíjení nepřátelského valu ušetří starce, ženy a děti (pokud jim to ovšem nezakazuje zákon krevní msty - viz níže).

Typický barbar je svým založením těžký individualista a prchlivý cholerik se sklony k těžké melancholii - obě nálady se pak mohou střídat velice často. Nezřídka se stává, že bojovník, jenž celý večer na hostině vesele zpívá, přednáší hrdinské písně či o překot vypráví válečné historky, jako mávnutím kouzelného proutku utichá a pomalu se ponoří sám do své chandry, nostalgie a se slzou v oku vzpomíná na své dávno padlé přátele a přemýšlí, co osud chystá jemu. Po nějaké chvíli je zase veselý a je schopen se poprat kvůli nějakému nevhodně pronesenému slovu na jeho osobu.

Barbaři jako poměrně odolná a houževnatá rasa v dávných dobách osidlovali téměř všechny typy krajiny. Nikdy ale nevytvořili souvislý státní útvar, pouze získali četné oblasti pod svou kontrolu. Výjimkou je Tristram, zvláštní klanové společenství nesoucí rysy státního zřízení. Vzhledem ke vzrůstající početní převaze lidské rasy a neschopnosti vzdorovat organizovanému postupu lidí však byli nuceni uchylovat se do těžko přístupných míst a dnes již jsou typickou horskou rasou. Zde si staví své osady, takzvané valy, které jsou skutečně obehnány systémem jednoho či několika uměle navršených prstencovitých valů osazených palisádami, u větších hradišť pak figurují i kamenné hradby s ochozy.

Uvnitř valů se nacházejí povětšinou kamenné domy obdélníkového půdorysu nebo dlouhá sroubená stavení, částečně zapuštěna do země. Na mnoha místech v horách jsou pak podél horských stezek rozmístěna malá kamenná stavení, zvaná berhusen - jakási přístřeší pro poutníky i pro ty, kteří uvíznou na cestě kvůli sněhové bouři a podobně.

Výčet významných komunit následuje:

Tristram je jediným barbarským státním útvarem. Jeho kmeny terorizovaly obyvatelstvo oblastí kolem jezera Londelin dlouho před Narovnáním jazyků, a právě to jim po zásahu bohů umožnilo nerušený rozvoj. Díky tomu si vypracovali společenskou strukturu ne nepodobnou lidským královstvím, kterými jsou Tristramští dnes bráni za více či méně rovnocenné partnery.

Bergen je noční můrou adernašského císaře a jeho původní obyvatelé postrachem lidských osadníků. Bergenští barbaři patří mezi nejdivočejší a nejkrutější klany našeho světa. "Svoboda nebo smrt" zní jejich heslo. Proslýchá se, že v císařské armádě panuje taková kázeň jen proto, že se rekruti varují sebemenšího prohřešku v děsu, že by je mohli převelet do Bergenu...

Severní Valy jsou dnes malou komunitou osmi valů ve Stupňových horách na severu Vojvodiny. Jde o pozůstatky barbarů, kteří obývali podhůři před příchodem bojovných a expanzivních Poljanců. Ti vytlačili barbary do hor, z obav před nimi však uzavřeli smlouvy, díky nimž jsou Severní Valy územím s rozsáhlými privilegii. Poslední učené interpretace prastarých smluv dokonce tvrdí, že náčelník Severních Valů je de iure spoluvládcem Poljany (!).

Goran je často považován, stejně jako Tristram, za zemi barbarů. Není tomu tak. Barbaři pouze tvoří vysoké procento obyvatelstva a část z nich slouží jako námezdní žoldáci v králově vojsku.

Skarsvag neboli Slané pobřeží je místem osídleným obávanými jezerními lupiči, kteří vyplouvají na dlouhé výpravy na svých podlouhlých lodicích, jež díky minimálnímu ponoru mohou vplouvat proti proudu řek i hluboko do vnitrozemí. Na svých cestách loupí, plení a koho nezabijí, berou do otroctví.

Mlžné hory je poetický název drsného pohoří na hranicích Krvi a Horní Bukoviny, které je osídleno početnou komunitou barbarů. Ta je proslulá zejména svými kovářskými výhněmi - místní zbraně jsou vysoko ceněny po celém dalekém i blízkém světě. Dlouho však trvalo bukovinským kupcům, než se jim podařilo místní barbary k směnnému obchodu přemluvit.

Černozlič je tajemnou zemí boha Černohlava, krajem hustých pralesů a močálů, temných obřadů a zakázaných kouzel, v němž však lidé a barbaři překvapivě dobře koexistují. Místní barbaři víc než jiní ovládají černou magii, kouzla uhranutí a zlého pohledu a při svých výpravách do Taueru či Bukoviny čirou hrůzu kolem sebe šíří...

Skrund je dalším pralesním hájemstvím rozkládajícím se na jih od stejnojmenného jezera. Místní barbaři nehoví stykům s vnějším světem a v mnohém jsou podobni barbarům Bergenu. Přesto však v dobách ohrožení skřetími hordami z Dúanu přispěchali sami a nezištně na pomoc knjazům Zliče či knížatům věstulským. Víc než meči a kopí sekyrám a lukům hoví, ovšem neméně vražedně s nimi zacházet dovedou.

Podaga byla kdysi barbary osídlena celá, nyní sídlí převážně na severu a východě. Přestože jak Jižní, tak Severní Podagu dělí od Skrundu jen řeka Perplut, místní barbaři jsou v lecčems odlišní. Víc než jiní barbaři se věnují zemědělství, po lesích med sbírají a krávy chovají. Když však přijde na věc, dovedou skřetí havěti i věrolomným lidem pěkně zatopit.

Horglund je zemí širých plání a místní barbaři jsou pastevci koní a výteční jezdci. Do jejich zemí se skřeti neodváží a také lidé se jim vyhýbají. Proto o nich není mnoho známo - ví se jen, že se občas přes hory mezi lidi vydávají a jako žoldáci se najímat nechají.

Kyzyl je tak vzdálený, že se toho o něm ví ještě méně, než o Horglundu. Jeho obyvatelé jsou však barbaři, kteří se od ostatních liší sešikmenýma očima a zvláštními pohřebními rituály. Jsou postrachem Cearty a říká se, že jsou jediní, koho se bojí i sám vesparský císař...

Nejčastěji se realizují jako lovci a válečníci - obživa barbarů tak pochází povětšinou z válečné kořisti (o čemž bude podrobněji pojednáno níže). K zvláštní dokonalosti dovedli metalurgii, čemuž se však naučili od trpaslíků. U barbarů v Tristramu či na Slaném pobřeží je rozvinuta stavba zvláštních lodí s téměř plochým ponorem a dračí hlavou na přídi - tzv. drakkarů.

Nejenom z kořistnických nájezdů však živ je barbar, a tak pro některé komunity je tradiční i chov ovcí, jejichž vlnu využívají zejména pro svoji potřebu, ale občas ji dovedou i zpeněžit ve směnném obchodě. Občas chovají i krávy či kozy. S tímto typem hospodářství souvisí i mléčné produkty jako ovčí sýr, mléko, nejrůznější tvarohy, žinčice, podmáslí a podobně, které pak tvoří nedílnou součást jídelníčku.

Nejdůležitější složkou stravy je však pro barbara maso: pečené, uzené, sušené, nakládané v soli atd. Jako přílohy slouží oves, proso, jáhly, hrách a kroupy. Z obilnin se mele mouka na chléb, případně se vaří nejrůznější kaše. Chléb je černý a díky zvláštnímu způsobu kvašení nasládlý. Některé komunity (Podaga) se zabývají brtnictvím ba dokonce včelařstvím. Vůbec med a také sůl bývají na tabulích ceněnými pochoutkami. Z nápojů barbaři upřednostňují medovinu, hořké pálenky, žinčici a silné černé pivo, vínu příliš nehoví. Pěstování plodin pro ně není příliš typické, lze však nalézt barbary obdělávaná pole lnu, hrachu či ovsa (zejména u barbarů poljanských plání).

Technická úroveň vybavení barbarských komunit není příliš vysoká. Na poměrně vysoké úrovni se nachází metalurgie - tomuto umění se barbaři naučili od trpaslíků a rozvíjeli jej dál poněkud odlišným směrem. S kovářstvím však souvisí důležitý aspekt, totiž výroba zbraní. Ta zase souvisí s válečnictvím.

Barbaři jsou proslulí a zároveň obávaní válečníci, kteří tráví podstatnou část roku na válečných výpravách a taženích. Tato jejich proslulost vedla časem k jisté ritualizaci válečnictví, k mýtu a kultu války, který bývá barbary intenzivně udržován a prohlubován. Vedla však také k časté fluktuaci celé mužské populace některých osad, jejichž válečníci byli (a jsou) najímáni lidskými vládci do svých armád a již se nevraceli zpět (příkladem může být Val Kragvačů v Černozliči, z nějž již po staletí čerpají zličtí knjazové příslušníky do své osobní stráže).

Takové případy námezdných barbarských bojovníků jsou však spíše výjimkami. Jak uvádí slovutný aderský učenec Hamstet Bremerský, jenž celý život zasvětil studiu národů a pronárodů rozličných: "Barbaři, toť skvělí bojovníci, leč mizerní vojáci. Formální autority neuznávají a neradi se jakýmkoli strategickým postupům podřizují. Až se zdá, že slova jako útvar, rojnice či obchvat za cosi neslušného, ba dokonce urážku považují..." Z uvedeného vyplývá, že barbaři jednoznačně upřednostňují přímý a nezáludný způsob boje, a jejich přítomnost v lidských armádách je výsledkem buď velmi obratné diplomacie a vyjednávání s kmenovými náčelníky, nebo velké úplaty, nejlépe množstvím kvalitních zbraní, nejčastěji však kombinací obého.

Nejpoužívanějšími zbraněmi mezi barbary jsou sekery, meče, rovněž kopí a oštěpy. Každý válečník je cvičen ve všech těchto druzích zbraní, vybraní jedinci ovládají navíc umění lukostřelby. Válečnictví se neomezuje pouze na muže, ve zbrani lze často spatřit také statné barbarky, z nichž mnohé si získaly velikou proslulost a vstoupily do dějin v legendách a oslavných písních.

Protože minimálním způsobem hierarchizováno, společenství barbarů umožňuje výrazný společenský vzestup i pád takřka všem svým členům. Je v něm totiž silně zakořeněna jistá demokratická tradice, o jejíž projevech bude pojednáno dále. Rovněž postavení ženy je nezvyklé - není sice kladena mužům na roveň a je jí formálně vyhrazena odlišná role, ale většinou na ni není pohlíženo jako na méněcennou a v mnohých komunitách funguje jakýsi skrytý matriarchát, kdy jsou ženy těmi, kdo z pozadí rozhodují a vládnou.

Barbaři vytvářejí pouze malé komunity (výjimkou je Tristram), města nikdy nevytvořili. Barbarská společnost není příliš výrazně strukturována, převažuje zřízení klanového (rodového) či kmenového typu. V čele kmene stojí vůdce, jenž musí svoji způsobilost (zejména fyzickou) pro tuto funkci pravidelně potvrzovat. Autorita náčelníka je založena na jeho momentálních schopnostech a zdatnosti, pověsti a štěstí (o tomto fenoménu níže) a jeho postavení není dědičné. Významnou roli hrají ve společenství kováři a také kněží.

Autorita náčelníka je vždy přirozená, nikoli uměle udržovaná, vždyť často si svoji vůdčí roli v rodě vybojoval srdnatým a neohroženým počínáním na válečných výpravách. Ač přesvědčení individualisté, přijmou-li barbaři někoho za vůdce, respektují jej a jsou mu naprosto věrní. Zrada v boji je čímsi nepochopitelným a zcela zavrženíhodným. Neznamená to však, že náčelník nemusí svou autoritu potvrzovat. Časté jsou souboje o náčelnictví, a to vždy když se objeví vyzyvatel, jenž tuto autoritu zpochybňuje. Vyskytují se však také případy toho, kdy je společenství formálně vedeno starcem, jenž byl za svého mládí výtečný bojovník a těší se nesmírné úctě klanu. Tento se zpravidla i nadále účastní výprav, dokud na jedné nezemře.

Pro barbary je typické, že jsou svobodymilovní a nesnesou být podmaněni - proti tomu bojují všemi způsoby. Proto také barbarská společenství, ač se teritoriálně nacházejí na území lidských království, požívají nejrůznějších výsad, svobod a privilegií, mnohdy jimi dokonce pohrdají a nenechávají si do svého rozhodování mluvit (viz zvláštní, formálně rovnocenné postavení náčelníka Severních Valů vůči poljanskému vojvodovi - jde o politický fenomén, který Poljanští pochopitelně nijak nezdůrazňují, zatímco tamním barbarům je - dle slov jednoho klanového náčelníka - "srdečně ukradený").

Náboženští představitelé, takzvaní knězi, působí odděleně od světské hierarchie. Dalo by se říci, že mnohé komunity si prostě vydržují svého kněze, aniž by jejich duchovní život nějak zvlášť obohacoval - je prostě jakýmsi symbolem tradice, a ačkoliv její význam už dnes chápe jen málokdo, nikoho by nenapadlo se proti ní bouřit. Kněz obětuje za dobro rodových podniků a vzývá bohy a duchy na pomoc válečníků, jelikož však oběti provádějí na výpravách válečníci sami, kněz se povětšinou nehne z rodného valu a jeho role je omezena na léčitele a duchovního rádce v nesnázích. Mnohdy členové klanu na kněze skrytě zahlíží a považují je za méněcenné či pouhé příživníky.

Průměrný barbar tráví na cestách mnoho času, v podstatě většinu roku, proto se setkání na cestách řídí jistými pravidly. Pokud se jedná o početnější skupiny, ať na válečné výpravě nebo se z ní vracející, nejprve se zjišťují úmysly a početní převaha té druhé. Pokud se něco z kořisti a zbraní líbí té druhé, může o ně požádat s tím, že nemusí dojít k boji. Pokud požadované není vydáno, k boji může dojít. Toto není považováno za zákeřnost či zradu, spíše za smůlu té skupiny, která byla bohatší a méně početná. Rovněž v tomto případě hraje roli tak oceňovaný fenomén štěstí (viz níže).

Černou ovcí se pro barbarské společenství stává ten, kdo porušil slovo, zradil v boji či se dokonce obrátil proti svému klanu či rodině (zradil pouto krve) a škodí jim.

Barbaři jsou zpravidla nezáludní a v jednání i boji přímočaří, čehož zejména lidé dokázali často využít ke skryté manipulaci. Bylo by však chybou považovat barbary za hloupější, než lidi. Jejich inteligence je však odlišná - způsob jejich uvažování není tak analytický jako u lidí, rozhodují se více na základě intuice a jakéhosi "mravního kódu".

Barbaři ve vztazích i v řadě jiných životních hodnot upřednostňují současný požitek před dlouhodou perspektivou - tuto vnitřní filozofii nejlépe vystihuje heslo "co je dnes, nemusí být zítra", kterým se nevědomky a intuitivně řídí. Podmanění slabšího silnějším mají za jeden ze základních principů světa a respektují jej.

Silná víra v osud a štěstí je pro barbary charakteristickou. Osud lze změnit pomocí úliteb a obětí bohům, lze jej také ošidit (četné legendy o napálení smrti či duchů). Štěstí je nutno získat, pečovat o něj a neztratit jej. Je jednou z nejdůležitějších věcí při válečných výpravách - často se muži jedné výpravy přidají raději k druhé, protože jejich náčelníka se nedrželo štěstí. O jedinci, jenž jej má, se prohlašuje "Ten má ale dobré štěstí." Časté jsou také obraty typu: "Tvé štěstí je větší než to moje. Nepustím se proto s tebou do boje, protože bych dozajista prohrál." Tímto způsobem je možné vyhnout se boji se ctí - větší štěstí druhého však musí být prokazatelné. Tím se dostáváme k další důležité hodnotě, totiž požadavku zachování cti. Urážka na cti musí být očištěna soubojem, a pokud barbar přijde o svou čest vlastní vinou, například tím, že uteče z boje apod., musí si čest zpět vybojovat, nejlépe nějakým hrdinským činem. Do té doby je ostatními muži i ženami opovrhován. Společensky oceňované vlastnosti jsou odvaha, srdnatost, vtip, dodržení daného slova a čestnost.

Fenoménem budícím odnepaměti zájem lidských učenců je pouto krve - díky němu se nelze postavit proti své rodině, ani proti nikomu z rodu. Toto je výsledkem žití v uzavřených, málo početných komunitách, kde sounáležitost a vzájemná podpora jsou jedním z nejdůležitějších požadavků na přežití. Významným prvkem rodového zřízení barbarů v některých oblastech je také krevní msta - blutvengar. Smrt blízkých je podle ní možné pomstít pouze smrtí toho, kdo ji způsobil, je nutné vyhladit nejen jej, ale také veškeré jeho příbuzenstvo. Tento zvyk vedl například v Goranu k dlouholetým vražedným válkám mezi znepřátelenými rody, kdy každý byl povinen krevní mstou vůči každému a z tohoto bludného kruhu nebylo úniku.

Vysoce ceněnou hodnotou je smrt v boji - je to vlastně touhou a přáním všech bojovníků, jen z víru bitvy je možné vstoupit do záhrobí. Sebevražda je v barbarské společnosti rovněž častým prvkem, vedle smrti v boji je to nejčestnější smrt. Ten, kdo selhal v boji či se provinil proti některé z etických norem může zachránit svou čest tím, že se oběsí či nalehne na meč.

Do určitého věku (7-9 let) je dítě, jeho výchova i péče o ně výhradně v kompetenci matky. Od tohoto věku se pak chlapci stávají součastí klanové mužské komunity. Výchova děvčat probíhá odlišným způsobem -kromě domácích prací a léčitelství musejí částečně ovládnout i umění lovu. Tomu je však neučí muži, nýbrž starší ženy. Většina dovedností se oběma pohlavím předává cvičením a nápodobou. Obecně jsou barbaři k vlastním dětem dosti tvrdí, jedná se však o vnější tvrdostí maskovanou citovost.

Výuka probíhá přímou zkušeností, nápodobou nebo pokusem a omylem. Mladící jsou postupně bráni dospělými muži na lovecké výpravy a přebírají od nich dovednosti a vědomosti o zvěři a pobytu v divočině. Později si mladí barbaři vzdělání rozšiřují při samostatných cestách na zkušenou, ale v podstatě náhodně, nesystematicky a nestrukturovaně. Až na výjimky jsou barbaři negramotní, knižní vědomosti pro ně zpravidla nepředstavují žádnou hodnotu.

Tolerantnost vůči ostatním kulturám a rasám je zjevná, barbaři se v podstatě potýkali s každou z nich a tak je respektují jako protivníky. Averze existuje v podstatě pouze vůči krollům, kterými barbaři silně pohrdají. Lidští učenci tomu kladou za příčinu podvědomou žárlivost barbarů na pro válečnictví lepší fyzické atributy krollů, kteří jsou vyšší a silnější - otázka je, co je na této teorii pravdy.

Vztah barbarů k majetku je neurčitý, v podstatě mu nerozumí v lidském "tržním" smyslu, ale po svém. Málokterý barbar má víc, než co unese. Dobrá zbraň, dost peněz na útratu v krčmě, nač mít toho víc? Jistých "přepychových" předmětů si bude cenit pouze jako trofeje získané v boji. Také příliš nechápou námezdní vztah, což bývá častým zdrojem nedorozumění pro ty, kdo si chtějí najmout barbarského bojovníka jako ochranu. Barbara zpravidla nekoupíte za peníze, ale když bude chtít, pojede s vámi a bude vám dokonale věren, mzdou nepohrdne, ale bude ji brát jako přilepšení navíc. Výjimkou jsou výše zmiňované tradiční vztahy mezi klanem Kragvačů v Černozliči a zličskými knjazi aj.

Je pravdou, že některé komunity se pouštějí do výměnného obchodu, málokdy však pro ně bývá výhodnější než pro protistranu. Nejsou příliš dobří obchodníci, neumějí vyjednávat nebo smlouvat, zpočátku vždy věří danému slovu a lze je poměrně snadno oklamat. Pochopitelně pokud přicházejí do častějšího styku s civilizací, naučí se zacházet s penězi, ale ne peníze šetřit. Co barbar vydělá (zpravidla jako lovec, bojovník, ozbrojený doprovod apod.) dokáže utratit klidně i za jedinou noc v krčmě. Významně upřednostňují intenzitu života před pouhou délkou.

Barbaři rovněž nejsou expanzivní. Nemají touhu zvětšovat svůj majetek, území nebo moc, nanejvýš svou slávu. Proto nechápou jinou motivaci u jiných a většinou se neumí vůči ní bránit. I to je jeden z důvodů, proč je lidé během staletí vytlačili až na okraj obyvatelných území. Přes svou individuální sílu jsou jako společenství velmi slabí a nejrůznějšími vlivy zranitelní, proto jich rychle ubývá.

Dlouhodobé plánování a strategie není jejich silnou stránkou. Zpravidla žijí přítomností. Minulost je materiálem pro vyprávění a budoucnost není zajímavá, pokud v sobě neskrývá výzvu k hrdinskému zviditelnění se.

Za zmínku stojí v podstatě jen alkohol; kouření a osobní hygiena rozhodně nepatří ke zvykům barbarů (to první je jím odporné, to druhé považují za změkčilost). Promiskuita se liší oblast od oblasti - černozličtí barbaři se nesmí dotknout cizí ženy pod trestem smrti, zatímco na Skarsvagu se na tyto záležitosti pohlíži volněji - je zde uplatňováno mnohoženství i trh s otrokyněmi.

Barbaři nevytvářejí v podstatě žádné významné kulturní hodnoty. Nevynikají ve stavitelství, obchodu, magii ani lučbě, suroviny získávají obchodem, jako kořist z válečných výprav či od podmaněných komunit jako tribut.

Významnější záležitostí v kulturním životě barbarů je hrdinská poezie a eposy - ságy, samozřejmě s válečnickou tématikou a opěvující nějaký hrdinský čin či dokonce jejich sérii. V podstatě umět složit z hlavy verš, vtipně jím zareagovat na nějakou situaci či přednést jej při nějaké vhodné příležitosti je mnohdy ceněno víc, než zabít v boji pět nepřátelských válečníků (neboť je to nepoměrně těžší). Z této společensky vysoce prestižní schopnosti se líhne překvapivě rozsáhlá ústní epická tradice, neboť v podstatě každý významnější rod chce mít vlastní hrdinský epos. S tím je spojen fenomén skaldů, což jsou jacísi bardi, kteří jsou zváni na jejich zpracování. Těchto jedinců není mnoho, putují z místa na místo, hrají na dudy či kantele, skládají básně a jsou za svoji práci zahrnováni přízní a dary.

Co se tance týče, nebudeme jistě daleko od pravdy, když zmíníme, že průměrný barbar tancuje jako medvěd, a to až tehdy, kdy je dostatečně opojen pivem či medovinou. Barbaři nemají ani žádné rituální tance, je to záležitost ryze pro rozptýlení na nějaké pitce. Při takových příležitostech se spíše bujaře a hlasitě zpívá. Výjimkou bývají vystoupení skaldů, kteří svůj přednes básní doprovázejí na kantele, jakýsi strunný drnkací nástroj podobný tvarem citeře (hraje se naň ale pouze prsty).

Dalším významným nástrojem a rituálním předmětem je válečný roh. Na něj se nejen troubí při bitvách, ale také na úvod či závěr nějaké významné slavnosti a rovněž slouží k pití medoviny na hostinách a při výročních setkáních.

Výtvarné projevy jsou v podstatě omezeny pouze na šperkařství - spirálovité náušnice, spony na pláště či opasky, to jsou typické produkty barbarských mědi-, stříbro- či zlatotepců.

Za umělce jsou mezi barbary považováni svým způsobem i kováři. Kovář je v komunitě barbarů zosobněním čaroděje, je tím, kdo je v kontaktu se světem nadpřirozena, kdo má otevřeny brány k jiným světům, a ve společenství považuje větší úcty než kněz. Umí očarovávat zbraně runami (toto umění bylo převzato od trpaslíků, a přestože runy barbarů nejsou tak silné jako ty trpasličí, barbaři jsou jedinými, komu se podařilo toto prastaré umění napodobit), zaříkávat živly, koně a mnohdy také léčit. Často roli kováře i kněze zastupuje jedna osoba.

Barbaři mají zvláštní smysl pro humor, který se projevuje v nejneočekávanějších situacích. Jedná se o humor v podstatě velmi jednoduchý, drsný a mnohdy se může zdát až morbidní. Rozesmát barbara není lehké, ale on sám dovede ocenit toho, komu se to podaří. Příkladem může být tato příhoda z časů Thorstena Zubatého, která je v Sáze rodu Krugů popsána takto:

"Zajatce pak kázal (Thorsten) posadit do klády tak, aby jim pouze hlavy ven vyčuhovaly. Poté rozhodl, že jedna hlava po druhé bude setnuta. K vykonání činu se přihlásil válečník Hofte. Tak setli hlavu prvému a druhému, avšak třetí měl tak dlouhé vlasy, že by při sekání překážely. Tu se nabídl válečník Jens, že vlasy nadzvedne a přidrží. Když se však tak stalo a Hofte máchl sekerou, zajatec tak prudce škubl hlavou, že Jens padl na kládu a Hofte místo zajatcovy hlavy uťal Jensovy ruce. Všichni se začali smát, až se za břicho popadali, nejvíce však Thorsten, zato Jens se nesmál vůbec a Hofte jen trochu. Thorsten pak kázal zbylé zajatce propustit a tomu dlouhovlasému vrátit jeho zbraně a majetek…"

Tolik ke smyslu barbarů pro humor.

O vědě v lidském slova smyslu prakticky nelze hovořit - barbaři se nesnaží o lidské "racionální" pojetí světa. Jak již bylo řečeno, gramotnost je považována spíše za úchylku a ti, kteří umění psaní a čtení na svých cestách světem ovládnou, se jim pak příliš nechlubí. Mají však spoustu praktických vědomostí o přírodě, počasí, chování a zvycích zvířat, dovedou se skvěle orientovat v neznámém terénu a nahrubo předpovídat počasí.

Co se magie týče, nerozlišují ji od ostatních přírodních sil, a pokud se mezi nimi narodí jedinec, který ji ovládá, používají ji spíše ve formě surové energie a často nekontrolovatelných výtrysků. Cíleně proto magii nepoužívají, výjimky potvrzují pravidlo.

Nyní blíže o jednotlivých obyčejích. S narozením souvisí pouze přidělení jména. Hochů se týkají postřižiny, obvykle prováděné po dovršení patnáctého roku věku. Chlapci jsou ostříhány vlasy a je tímto uveden mezi dospělé muže-válečníky. Poté následuje roční lhůta, během níž se chlapec účastní své první válečné výpravy a musí si vysloužit nové jméno a zbavit se jména starého, rodiči přiděleného - jde tedy o jakousi zkoušku dospělosti, která má ověřit kvality "uchazeče" o pozici dospělého bojovníka.

S výpravami souvisí i rituální pití krve či pojídání částí těl (zejména srdcí) zabitých nepřátel. Tato praxe je rozšířena hojně mezi bergenskými barbary (odtud jejich epiteton constans "krvežízniví", používaný v adernašské literatuře), ale také barbary Horglundu, Černozliče či Severní Podagy.

Co se svatebních rituálů týče, liší se v podstatě rod od rodu, avšak společným prvkem pro ně je, že není zapotřebí žádného požehnání kněze, jak je tomu například v lidských společenstvích. Barbar si prostě svou ženu uzme a tím to končí. V některých komunitách (Severní Valy, Mlžné hory) však platí, že když válečník unese z nepřátelského valu dívku svého srdce, nemůže ji prohlásit za svoji ženu, dokud ona sama k tomu nedá souhlas. Ženy také udržují cosi jako rodovou pospolitost a povědomí o pokrevním příbuzenství (intuitivní eugenika). Ve Skarsvagu je praktikováno mnohoženství.

Zvláštním rituálem je vítání Slunovratu, během nějž se odehrávají výroční sněmy na posvátných místech. Barbaři se scházejí na náhorních planinách, kde se odehrála nějaká významná bitva, u posvátných dubů, u prastarých megalitických staveb, jež jsou podle jejich víry dílem bohů, a zde rokují několik dní. Rozsuzují se zde nesváry mezi rody i jedinci, rozhoduje se o potrestání viníků, schvalují se termíny příštích válečných výprav, volí se náčelníci, sjednávají se obchody. Tato sněmová tradice je společná pro téměř všechny barbarské komunity.

Co se pohřebních rituálů týče, Hamstet Bremerský píše: "Ostatní národové barbary pomlouvají, že své zestárlé příbuzenstvo pojídají či je samotné v lesích a horách napospas divé zvěři zanechají. Na klevetách těchto zbla pravdy není, neboť barbaři se vysokého věku zkrátka nedožívají. Pokud řízením osudu všechny nástrahy bojovného života přežijí, jsou starci všeobecně ctěni a váženi - vždyť přežít tak dlouho jistě mimořádnou dávku štěstí vyžadovalo. A štěstí je barbary ceněno vysoce..."

Protože barbary, kteří zahynou "přirozenou smrtí" (tedy v boji), není většinou čas pohřbít, navrší na něj spolubojovníci kameny a hlínu do tvaru jednoduché mohyly. Významní náčelníci barbarských kmenů Kyzylu jsou naopak pohřbíváni do obří mohyly, tzv. kurhanu, společně s mnoha předměty osobního vlastnictví a mnohdy také s otroky, kteří mají doprovázet zesnulého do záhrobí. Zvláštním způsobem pohřbívání se vyznačují uctívači Černohlava, kteří pohřbívají své mrtvé do země ve skrčené, prenatální poloze, což je vyjádřením víry, že se mrtvý znovuzrodí a navrátí na svět.

Oblíbenou kratochvílí barbarů je několik vesměs silových sportů jako je hod kládou, vzpírání balvanu, zápas apod. Soutěže v nich jsou pak oblíbenou zábavou pro celé klany. Koníčkem a určitým sportem je pro ně také lov vlků a některých jiných šelem.

Většinou barbaři vyznávají přírodní polyteismus s prvky šamanismu a totemismu bez nějaké pevné struktury a věrouky. Spirituální svět barbarů je obydlen duchy, které je dobré si předcházet, například částí ulovené kořisti, a zbytečně je nerozhněvat. Zajímavým obyčejem je také velmi rozšířená praxe odlít z každého poháru nápoje něco na zem pro usmíření duchů země (odtud pramení některé lidské pomluvy o tom, že barbaři neumějí pít, pouze lemtat, a většinu pití při hostinách jen kolem sebe rozlijí).

Náboženským fenoménem je kult boha Černohlava, jenž je velice rozšířený a silný v oblasti Mlžných hor, Podaze a mezi černozličskými barbary. Je jediným původním barbarským náboženstvím, které se na některých místech rozšířilo i mezi lidi. Tento přísně monoteistický kult obsahující mnohá tabu zahrnuje víru v cyklicitu a reinkarnaci. Uctívač Černohlava (na jméno boha platí přísné tabu, vyslovit jej smí pouze kněz a je častěji interpretováno jako Vranohlavý - ve starém jazyce barbarů Svarthofte či Swarthuvud) se po smrti stává havranem, božím služebníkem, duchem skal, vody a větru, jenž je poslušen božích příkazů a čeká na znovuzrození. S tím souvisí také pohřbívání v prenatální poloze, které již bylo zmíněno výše.

Některé komunity, zejména ty, které byly delší dobu vystaveny vlivu lidských kultů, však přijaly nějaký pevný panteon (například boha Kroma a jeho družiny).

Kovář Urgedacht - legendární patron kovářů původem z Černozliče, jako historická osobnost není doložen, ovšem jeho mýtus je velice silný a rozšířený.

Hjelm zvaný Rudooký - původem ze Severních Valů, v době diumvirátu spoluvládce Sivokana I. a vojvoda Poljany. Společně se svým spoluvládcem zahynul v boji s chustskou saní.

Thorsten zvaný Zubatý - náčelník skarsvažských pirátů, s výpravou pouhých dvanácti lodí lstí dobyl a vyplenil město Aster, o jeho plavbách a činech se dodnes pějí legendy, dokonce i na hostinách suchozemských barbarů.

Ruitvinné - bojovnice ze Severních Valů, proslavila se v bojích v řadách Spříseženectva a její obouručná sekera je nejcennějším předmětem chrámového pokladu na Bouřné hoře, poradním místě barbarů Severních Valů.

Aage zvaný Svatý - legendární postava Mlžných hor, účastnil se dvaceti osmi výprav, z nichž většinu sám vedl. Jeho mohyla je dodnes poutním místem celé oblasti a konají se u ní sněmy.

Bohatá lidová slovesnost a epické písně zvané ságy byly dříve předávány ústně, některé z nich byly později zaznamenány písemně - ovšem většinou lidmi.

Jazyky se kdysi dělily do sedmi větví, ale po Narovnání jazyků barbaři převzali jazyk obecný, jenž posloužil k strmému rozvoji jejich vztahů (ať už obchodních či kulturních) s ostatními rasami. Jsou udržována pouze tradiční rodová jména a ustálené názvy.

Tradičním písmem jsou runy jménem gullskoen, na první pohled převzaté od trpaslíků. Podle legendy byly pojmenovány po hrdinovi, jenž je z trpasličích výhní pro svůj národ ukradl. Runy byly povětšinou zjednodušeny, neboť v tesání do kamene ani v kovářství nejsou barbaři tak zruční jako trpaslíci. Původně byly používány pouze k rituálnímu označení zbraní. Zapisování ság a pověstí se stalo módou poměrně nedávno. Písmem vládnou pouze kováři a kněží, řadoví bojovníci o to ostatně ani nemají příliš zájem.

U barbarů v Bergenu a Horglundu je prý jako určitý zápis významných životních událostí používán systém jizev na vlastním těle.