Zdá se, že vlkodlaci patřili k prvním tvorům, kteří obývali středové země. Snad jsou to vzdálení předkové vlků, kteří se jim v mnoha ohledech podobají. Přestože díky svým schopnostem, pronikavému intelektu, hlubokým znalostem a mnohdy majestátnému charismatu by mohli být vlkodlaci ostatním rasám nadřazeni, nikdy tomu tak nebylo.
Jejich život je totiž především úzce spjat s přírodou. Nejdůležitější a základní je pro ně volnost a svoboda. Bez větru v korunách stromů, otevřeného nebe a širých plání se cítí sklesle. Pokud mohou, tak se lidské a jiné společnosti vyhýbají. Jsou to samotáři do morku kostí a když už jsou nuceni přebývat mezi lidmi, příliš nehovoří a drží se stranou. Nerozumí zákonům ani církvi. Přesto ochraňují lidské samoty a ctí obyčejné lidské domovy. Jsou také ovšem připraveni bránit hvozd tam, kde člověk zasahuje příliš necitlivě. Nikdy ale nesahají nejprve k násilí.
Na rozdíl od ostatních humanoidních ras si vlkodlaci nikdy nestavěli vlastní sídla, nepotřebovali cesty nebo písmo, nevolili si panovníky ani nevedli války. Jsou spíše součástí lesů, hor a plání. Ctí posvátná místa jako jsou soutoky, osamělé kopce, nebo srdce hvozdů. Obyčejný smrtelník, pokud se na tato skrze divoká místa vůbec dostane, jen těžko pozná, že jsou něčím zvláštní. Druid ale okamžitě odhalí velkou koncentraci přírodní síly a zvláštní úkazy - mohutné stromy, vztyčené kameny nebo pravidelně tvarované tůně. Jejich obřady jsou spojeny s fázemi přírody na daném místě.
Vlkodlaci nejraději přebývají ve své vlčí podobě. Od svých pobratimů se v této formě liší především mohutným vzrůstem a často i zbarvením, jež je tvořeno stříbrnými, šedými a kovovými odstíny. Pokud se pohybují mezi lidmi, berou na sebe většinou humanoidní podobu - ta se může blížit elfovi, člověku, ale i barbarovi. Postavu mají vysokou a šlachovitou, ramena široká, vlasy husté a oči většinou šedé. Působí divoce, šelmovitě, zvířecky, a to i když jsou vybraně oblečeni. S sebou nosí zpravidla dlouhý meč bez ozdob, případně dlouhý luk, takže si je lidé často pletou s chodci. V případném rozhovoru překvapí jejich znalost starých písní, příběhů a dějin míst, která už dávno zanikla.
Pro vlčí i lidskou podobu platí několik zvláštností, podle kterých je lze poznat. Především vynikají výjimečnou silou, obratností a odolností. Mají neuvěřitelně vyvinutou schopnost se regenerovat, takže rány mizí během několika okamžiků, dokonce i končetiny jim časem dorůstají. Magie, mráz, oheň a dokonce i chladné zbraně na ně mají jen malý účinek. Pokud jsou zabiti, jejich tělo pracuje dále. Zcela je usmrtit je tedy velmi těžké bez znalosti příslušného magického rituálu. Mají vynikající zrak i čich a dokáží téměř bezchybně stopovat a lovit. Ovládají speciální druh telepatie, kterým se mezi sebou dorozumívají a jsou odolní proti mentálnímu útoku. Do určité míry jsou schopni ovládat zvířata. Nejlépe si rozumí s vlky, se kterými často dlouhou dobu žijí ve své první podobě.
Vedle elfí a lidské podoby jsou vlkodlaci schopni také jakési podoby mezní. V té mají vlčí běhy, částečně lidské ruce a hruď a vlčí hlavu. Toto stádium ovšem nemají vlkodlaci v lásce a střeží se ho, seč to jde. Mění se do něj, jen pokud není zbytí v boji na život a na smrt.
Vlkodlaci vycítí už na dálku démony, nemrtvé a především upíry a útočí na ně od pohledu. Vlkodlaci a upíři jsou ostatně téměř vlastní protiklady. Jedni žijí bez majetku v divoké přírodě, druzí v honosných patricijských domech, jedni jsou samotáři, druzí jsou bez rodiny ztracení, jedni nedbají lidského světa, druzí jsou v něm důležitou politickou silou, jedni žijí v míru, druzí tráví většinu svého času intrikařením mezi sebou, jedni mají osmahlé tváře, druzí se slunce bojí a podobně.
Vlkodlaci žijí v jakémsi klanovém zřízení, které ovšem nemá hierarchický systém. Každý jedinec má své konkrétní místo. Většinou je spjato s určitým územím, které ovšem může mít i rozlohu několika stovek mil. Jednotliví členové klanu se potkávají – ale jen velmi zřídka – právě při rituálech, kdy projednávají nejdůležitější záležitosti a zpívají prastaré písně. Klany se většinou nezajímají o politické dění v lidských královstvích. Přesnější by bylo napsat, že jsou pro ně důležitější věci téměř opačné – více než moci a majetku si cení větru ve skráních. Jejich společenství protíná lidská království a nectí tak hranice.
Vlkodlaků je jen malý počet a jen velmi zřídka se objevují mladí jedinci. Vlkodlaci se totiž nerodí, protože nemají samice. Proto elfí výraz pro vlkodlaka znamená v překladu "nenarozený". Vlkodlakem se za výjimečných okolností může stát pouze vlk. Také proto ctí vlkodlaci své bratrance jako sobě rovné. Proces vyvolení a změny je velmi složitý. Musí se jednat o devátého syna devátého syna, navíc zrození, krátký život štěněte i pozdější přeměna a jsou provázeny zvláštními okolnostmi (podivný tvar měsíce, povětrnostní anomálie, podivné chování jedince apod.). Mezi nejstaršími lesními elfy dokonce panuje domněnka, že vlkodlaků je přesný počet a pokud je některý z nich nadobro zabit, tak se objevuje v podobě nového jedince s nezměněnými vzpomínkami.
Milostná vzplanutí v lidské i vlčí podobě jsou sice možná, ale velmi řídká, s četností tak dvakrát do sta let. Vlkodlaci se jich straní nejen proto, že špatně snášejí společenské konvence, ale také proto, že žijí velmi dlouho a ztráta milované osoby, ke které musí zákonitě dojít, je pro ně velmi bolestná.
