Divous
O PRASETI

Socha velká jako prase,
tu stojí ve dne v noci,
představuje boha - prase,
porazit jí jdeme v noci.

Hlavu praseti řezat budem,
neb dryáda úkol zadala,
a dřít jak mezci se budem
s kamenem se socha zadala.

Zkus to spálit říká Brelek,
oheň ihned udělal,
podivuje se však Brelek,
neb nic soše neudělal.

To bych se na to...
v hlavě se honí,
no podívejte na to,
vojáci nás honí...

Tak z tohohle sešlo.
Co teď dělat budem?
O dva míň se sešlo
hodit si to pudem.

Divous
NA KRAKORU STARÉM HRADĚ

Na Krakoru, starém hradě,
ve věži zchátralé až běda,
hradním pánem tam je
napůl pták a napůl žena.

Uvítání jak se patří,
z hrdla se jí píseň line,
avšak ten, kdo ji spatří,
běží k ní a zhyne.

Už tam chvátá kopa lidí,
tu krásu si prohlédnout,
neboť píseň jedna není,
nelze další přehlédnout.

Namísto věže tu je hnízdo,
ale žít tu přece nemůžete!
Nový pán přijede už brzo,
a my vás, stvůry, vyženeme.

Už procitli omámení
zpěvem krásně líbezným,
ke zpěvu už hrdel není,
krvi hrad je bezedným.

Gindor z Asteru
POSLEDNÍ DNY OWENA NEVIDITELNÉHO

Tuto báseň sepsal Gindor z Asteru v útlém věku 82 let pod lavicí na semináři s názvem Etika používání hypnózy. Báseň pojednává o dobrodružství, které mladý Gindor zažil se svými přáteli ještě dřív, než se vydal do světa a spoluzaložil Vukogvazdskou družinu.

Po hospodách Owen chodil,
přitom ale viděn nebyl,
když pak večer pivo dopil,
chodil ven a trávu kropil.

Když se poránu probudil z opice,
začal meditovat magenergii chtíce,
tu vstoupila do jeho pokoje dcera hostinského,
krásná byla jak panna rodu královského.

Nesla pár placek a mléka teplého
pro elfa Gindora, kouzelníka asterského,
který jal se před jídlem kouzla svá se šrotit
- zato Owen spatřiv ji, hned se začal potit.

Pak zavřel malou knihu svou,
ve své podstatě snad i kouzelnou,
aby se vydal dolů za ostatními
posnídat něco a popít s nimi.

Když se řádně najedl a dopil,
zaplatil outratu a hole se chopil,
vydal se s ostatními k dolu cínovému
netušíc, že plamen života dohořívá jemu.

Při cestě se potkali se skřety - jezdci vlčími,
i Owen pár blesků vyslal za nimi,
po boji se mrtvoly do křoví odtahaly,
aby kolem kolemjdoucích mouchy nelítaly.

U vchodu do dolů
byli zase skřeti,
začali je masakrovat,
neb unášeli děti.

Ale tu se náhle temně zablesklo,
z rukou jednoho skřeta něco vytrysklo
a letělo to směrem k nim
"Uteč, Owene, nebo zhyň!"

A když mu došla kouzla a magie,
pustil se do kouzelníka holí - ta svině.
A tu náhle za ním stojí
barbarský kouzelník Owen
a mlátí ho do hlavy
holí vyztuženou kovem.

Po dolech s lucernou
tahal se zas Owen,
aby nikdo nešlápl
do ve tmě skrytých pastí.

Pak v místnosti do pentagramu
svižným krokem vstoupil,
mezi černé svíce se
v bezvědomí zhroutil.

Drauk tam pro něj pospíchal,
aby mu mohl pomoci,
však život z těla unikal
a chýlil se ke konci.

Tam v údolí u dolu
vidím trčet mohylu,
kameny naskládané až k vrcholu
skrývají Owenovu mrtvolu.

Rinvit Čaroděj
NEZNÁMÉ

Jedovary, prosinec 496

Bylo to krátké jak
V horách letní čas,
Červenec se srpnem
Zjeví se, zmizí zas.

Svým žárem znásobí
Touhu té krajiny
Po kvetoucím stromoví,
Však pod ním - jen stíny.

Tak jak ten letní čas,
I ty ses tu zjevila,
Přišla a odešla,
Žárem svým ranila.

I zde stromy ožily,
Začly snít letní sen,
V květy se oděly,
Žár ten však klam byl jen.

Jen únor a leden
Ve vzpomínkách zbyli,
Ne pouze jeden,
To dva sny jsme snili.

Ty vzalas mi všechno,
Pro co jsem žil,
Když květy opadly,
Jen stín tu zbyl.

Klikatý stín
Na studeném kamení,
Modrého slunce
Prokleté znamení.

Rinvit Čaroděj
JOKEDITOVI

Skrytá říše, červen 497

V myšlenkách vracím se stále
K stráni pod černým hradem,
Obraz v mé mysli se jeví -
Vlk uškrcený hadem.

Tenkrát jsem byl pln strachu,
Prchal jsem nevědíc kam,
A možná již tehdy jsem tušil,
Že s tebou se už nesetkám.

Byl jsi můj přítel a vím,
Že v boji jsi hrdinně pad,
V té zemi stínů se stává,
Že vlka je silnější had.

Tys byl můj přítel a budeš jím stále,
Mě dnes v noci vzbudila palčivá zář,
Hluboko pode mnou hořela hranice,
Z ní za mnou hleděla tvá mrtvá tvář.

Rinvit Čaroděj
HLOUPÉMU RYTÍŘI

hrad Rageburg, prosinec 499

Jací nám to vládnou páni?
Ptá se prostý Drangeňan.
Chytrý šlechtic není k mání,
Stačí erb - jsi k moci zván.

Je moc krásné poslouchati,
Že tvůj děd sám skolil saň,
Ale co ty, psát neumíš,
avšak vládneš, bereš daň.

Zrovna tuhle včera večer
Přijel k nám ten vzácný host,
Oděv jako maso libé,
Avšak duše - holá kost.

Tohle že je šlechtic, vida!
Snad ho hloupost nezradí,
Zatím mlčí, hlas nevydá,
Ale pak se prozradí.

Přihlouplých slov z jeho úst
Létá jako z úlu včel,
Hlava však si žádá půst
A tak kvapně
Opouští nás
Hloupý rytíř
Boether

Tangerd
BEZ NÁZVU

Vukogvazdská pevnost, listopad 497

Bubny duní nocí
jak horečnaté pohledy
upálených
noc si prořezává vytím okna
umírá v mém náručí
jako už tolikrát

na návsi zakokrhal kohout...

Tangerd
BEZ NÁZVU

skřetí pevnost na severu Morůnie, květen 498

Smrti je noc a k noci je smrt
tak blízko daleko snad až k uzoufání
trnoucí tmu a půl zlatky po stmívání.

Tangerd
TMA

Vukogvazdská pevnost, 8. února 499

Tma tma tma
tma tepe
tma tma
tma tluče
tma
tma bije
tma
tma se raduje, točí a vříská,
tma tma tma
- to já k Tmě přicházím!