V dávných a dávných časech, kdy na zemi bylo více hvozdů než polí a kdy jen elfové vládli písmu, udál se tento památný příběh.
V zemi severní, mezi třemi jezery, se narodil muž jménem Srebrakan. Mezi svými vynikal silou i duchem, pročež jej brzy lid vyvolil sobě za vojvodu. A stalo se toho času, že kraj mezi třemi jezery byl napadán ze všech stran a lidu tomu hrozilo vyhubení. Shromáždil proto vojvoda Srebrakan svůj lid a vydal se s ním na dlouhou cestu za novou otčinou. Dlouho bloudili po zemi, byvše napadáni od elfů na západě, skřetů na východě a barbarů na severu, až došli do krajiny tak líbezné, až srdce usedalo. Žírná luka se táhla kam oko dohlédlo, potoky byly plné ryb a z květů kanula sladká šťáva. I zaradoval se lid Srebrakanův a v této krajině se usídlil.
Nedlouho poté šla jedna krásná dívka jménem Poljana k potoku prát, když tu v rákosí zahlédla stát dva vlky. Byli obrovští, siví a oči měli lidské. Dlouho na ni hleděli a ona se strachem třásla, až promluvili:
"Poljano, tys dívka čistá, která do čistého vstoupila kraje. Nechť tento kraj provždy nese tvoje jméno. Tvůj lid bude snášet útrapy veliké i čáry zlé, ale vytrvá, neboť my, Vlčí lid, nad vámi budeme držet ochrannou korouhev a v boji s vámi bok po boku nastoupíme."
A stalo se, jak vlci řekli. Když vojvoda vyslechl, co mu krásná Poljana o vlcích řekla, kázal obětovat bohům a dívku tuto pojal za manželku. Země naše dodnes nese její jméno a znak její, toť dva vlci, na paměť událostem tak znamenitým.
Před mnoha a mnoha lety se přihodila tato podivná událost. Do kouzelnického cechu v Drvetu přijali mladého učedníka. Byl to chlapec bledý, černooký, málomluvný a zasmušilý. Jmenoval se Brukan. Moudří kouzelníci jej vedli při studiu a on byl žákem nad jiné pilným. Když dospěl do věku osmnácti jar, směl podle dávného kouzelnického zvyku chodit sám studovat do knihovny. Jen do té části přístup neměl, kde nejčernější magie v zamčených knihách sepsána byla. A právě tyto knihy přitahovaly bledého jinocha tak, jako je motýl smrtihlav přitahován plamenem svíčky - stále krouží okolo, až do plamene vlétne a v mžiku shoří. Jednoho večera, kdy nebem burácel hrom a blesky lítaly, vkradl se mladý Brukan do zakázaných částí knihovny a ukradl jeden z temných svazků. Dalšího dne jej ostatní učedníci marně čekali na snídani. Brukan zmizel.
Po nějaké době se z východu donesly zvěsti, že v krajích pohraničních divné pořádky vládnou a že elfové střežící hranice děsí se duchů, kteří ze starých mohyl povstali. Drvetský rytíř vyslal v onu stranu vojsko, by zjistilo skutečný stav věci. Z vojska však jen malounko vojáků se vrátilo a hrozné věci zvěstovali. Veliké vojsko kostřivců proti nim stálo a mocnou silou nad nimi zvítězilo. Zachmuřil se drvetský rytíř a sebral vojsko ještě větší, v jehož čelo se sám postavil.
Když dorazil k elfům, ti ještě horší věci vyprávěli. Prý oživlé mrtvoly z močálů chodí a elfům jejich mrtvé kradou. Rozzlobil se drvetský rytíř a se svým vojem, k němuž se elfové přidali, zamířil do močálů. Tam se udál strašlivý boj, při němž mnoho vojáků i elfů padlo, ale vojsko kostřivců jakož i shnilých nestvůr do jednoho pobili. I vydal se rytíř po stopách, až dorazil do temné jeskyně. Kázal vojákům rozdělat světlo a co nespatřil!
Na kamenném trůnu seděla postava zahalená v černém plášti s kápí. "Kdo jsi?" zvolal rytíř. Postava otočila hlavu a rytíř spatřil tvář bledou, strhanou, a přece tak mladou. "Brukan," odpověděla postava a z očí jí ukáply dvě velké černé slzy. "Svoji duši jsem netvorům temnot zaprodal a nyní musím pykat na věky věků." Vida, že rytíř svírá v ruce meč, pokračoval: "Nenamáhej se mě zabíjet, jsem nesmrtelný člověk." "Jsi tedy fext?" zeptal se rytíř. "Mysli si to," odpověděl Brukan. "Mé prokletí trvá a trvat bude dál, dokud tvým mrtvým vojákům někdo život nevrátí." S těmi slovy Brukan povstal a vyšel ven z jeskyně. Když se rytíř s vojáky vydali za ním, nikoho již nespatřili.
O rok později hostinský v Ligotince požádal jednoho ze svých hostů, který se celý večer jen pod černou kápí u stolu schovával, aby zaplatil. Neznámý povstal, naklonil se přes stůl a do dlaně mu zlaťák položil. "Nezlobte se, pane," omlouval se hostinský, ale pak bolestí zkřivil tvář. Pohlédl na ruku a na zápěstí uviděl dvě černé krupěje. Když se pak rozhlédl kolem sebe, neznámého již nespatřil.
Dva roky nato jeden chudý chasník v Srbince kosil zrána louku. Po chvíli se mu zdálo, že se naň kdosi dívá. Pohlédl na cestu, a tam stála podivná postava, celá zahalena v černém plášti s kápí. Chasník položil kosu do trávy, aby se neznámého zeptal, co chce, ale sotva se otočil, na cestě již nikdo nestál.
Tak Brukan chodí po kraji a s ním kráčí i hrůza a stín. Střezte se ho potkat i vy!
Kde se vzal, tu se vzal, v Červených skalách se usadil drak Jaru. Šarkan to byl obrovský, plamenem mocným vládl a hned se rozlétl po kraji plenit vesnice.
V jedné vsi narazil na stáj a v ní ležela kráva Stračena se svým telátkem. Drakovi se zaleskly oči a rozhodl se, že si na telátku pochutná. "Dej sem tele!" uhodil drak Jaru na Stračenu. Ale ta se draka nelekla. "Nedám ti jej," ohradila se nebojácně. To draka zmátlo. "A proč mi jej nedáš?" zeptal se. "Protože pro takového velikého draka jako jsi ty je jedno malé telátko tuze málo. Tím by se takový velký drak vůbec nanasytil. Raději sněz mě," nabídla kráva Stračena.
To se draku Jaruovi zdálo chytré, a tak milou krávu slupl jako malinu. Když ji ale žvýkal, prokousl vemeno s mlékem, a protože mléko je pro draky jako jed, otrávil se a zcepeněl. Z toho plyne poučení: když tě někdo sežere, lež mu aspoň dlouho v žaludku.
Bylo nebylo, do vesnice Strupatka se přistěhoval hobit Chlebík. Koupil usedlost na kraji vsi, na políčku u domu vysázel řípu a z trhu v Ovruči přihnal stádo koz. S místními si Chlebík dobře rozuměl, i na pivo do hospody zašel, a jeho malé hospodářství utěšeně vzkvétalo. Každý od něj kupoval kozí sýr, který byl tak dobrý, že s ním brzy Chlebík začal jezdit i na trh do Ovruče.
Za několik let však hobit zbohatl tak, že do hospody nechodil, s místními se nebavil a z Ovruče si nechal vozit sudy s vínem. Zpychl. Jelikož byl ale velmi lakomý, nenajal si žádné čeledíny a o celé své hospodářství se staral sám.
Jednou zrána, když jako vždycky hlídal své stádo koz na louce pod lesem, napadlo ho, že místní trochu popíchne. Napil se podmáslí ze džbánku, potáhl z dýmky a začal vřískat na celé kolo: "Medvěd! Lidičky pomozte, medvěd!"
Když to lidé ze vsi slyšeli, neváhali, každý popadl co mohl a ozbrojeni cepy, motykami a vidlemi vyrazili na louku k lesu. Když tam ale přiběhli, uviděli hobita Chlebíka, jak sedí na mezi a směje se, až se za břicho popadá. Kdo to kdy viděl, takhle burcovat lidi pro vlastní potěchu! řekli si chasníci a pustili se do Chlebíka cepy. Když jej řádně potloukli, vrátili se do vesnice. Cestou se ale zastavili v Chlebíkově stavení. Okna vytloukli, bránu rozvalili a nakonec střechu zapálili. Hobit tak dostal za vyučenou a i se svým stádem koz odtáhl do jiné vesnice. Jak se mu tam vedlo, to je zase jiná pohádka.
Veliký příběh o hrdinství a zradě udál se v těch časech, kdy Drangenu a Poljaně vládl jeden panovník - král Tarvakan. Muž to byl znamenitý, na loutnu vládal krásně hráti a jeho palcát tříštil lebky ve válkách všelikých. I vyrojila se toho roku zpod větví Vukogvazdu rozličná čeleď potvorná, a král opět chystal výpravu.
I udeřil se svým vojskem na koboldy a chátru kostlivou a ve své zemi je vyhladil. Jenže tito vida, že bez ochrany větví Hvozdu ničehož nezmůžou, vlákali krále do tmy pod stromy. A tam zaútočili. Král vida, že jest se svojí družinou v obklíčení, rozhněval se mocným hněvem, rozhodnut, že si cestu ven se svými muži vydobyje. Pod jeho skvělým palcátem pukaly koboldí hlavy jako ořechy a mnohdy svým rozmachem i sto potvor naráz zabil. Mocný byl králův hněv. Bylo tehdy na vahách, zda se podaří prorazit, ale tu přiskočil ke králi jeho služebník Vazul a dýku svoji do zad mu vbod. Král s výkřikem pad a skonal. Vida toto jeho družina, ztratila naději a byla vmžiku koboldy rozsekána. Vazul se vydal koboldům napospas; doufal ten ničema, že jej chátra za tento čin ušetří.
Přepočítal se však a jeho tělo bylo zaživa nabodnuto na kůl. Tak bídně zhynul královrah a zrádce svého pána.
Mocný král Tarvakan a jeho družina odpočívá v hrobce uprostřed Vukogvazdu. Střez se ji však hledat, ubohý smrtelníku! Král nechce být po své smrti rušen...
Drangenské vévodství bylo původně jedním z vévodství Adernašského císařství, ale neustálé zvyšování daní uvalených na chudý lid této divoké země, a také zvůle dosazené adernašské šlechty vyburcovali místní obyvatelstvo k odboji. Do čela vypuknuvšího selského povstání se postavil zeman Gothard a v čele lidových zástupů vytáhl proti hradům adernašských utlačovatelů. Po čase však bylo jasné, že cepy a kladiva drangenských povstalců neobstojí proti mečům a zbrojím adernašských vojáků. Gothard se tedy rozhodl pro riskantní krok - vypravit se zabít ohnivého draka Ghruthgurnwudeho, a získat tak kouzelné zbraně a artefakty z jeho bájného pokladu. Drak byl zároveň pro místní i symbolem adernašského útlaku, neboť všichni dříve odsouzení za účast v selských bouřích byli posíláni právě jemu. Ghruthgurnwude, který zde žil již po staletí, byl počítán za tak mocného, že i přes občasné ztráty na lidských životech či dobytku neměli adernaští šlechtici odvahu se mu postavit.
Gothard se za ním vypravil sám a když se po deseti dnech vrátil do svého ležení, přivážel s sebou na mezcích mnoho kouzelných zbraní a dračí hlavu. Z dračích slují si přinášel mocný meč Smrtihlav a zahalen byl do pláště z kůže dračího křídla. Drangenští od té doby nosí ve svém znaku dračí křídlo. Když se adernaští doslechli, co se stalo, mnozí z nich naložili na vozy, co se dalo, a co nejrychleji odjeli. Ti odvážní, co zbyli, pak čelili zlobě drangenského lidu a většina z nich zaplatila za svou oddanost císařské koruně životem. Adernašský císař brzy poznal, že bude lepší se se vzpurným zemanem dohodnout, než plýtvat prostředky na další zbrojení a verbování vojáků. Poslal mu proto posly s mírovou dohodou zaručující nezávislost Drangenu a Gothard se smlouvou souhlasil. Vzhledem k tomu, že v té době padl při bojích i dosavadní vévoda drangenského vévodství, zvolil si drangenský lid vévodou Gotharda, od té doby zvaného Gothard I. Drakobijec. Byl to první vévoda Drangenu, jemuž nebyla moc svěřena do rukou adernašským císařem, ale vůdci drangenského lidu. Jeho meč Smrtihlav se od těch dob předává do rukou zvolených vévodů při předávání tohoto úřadu. Na závěr je třeba se zmínit i o dalším osudu Gruthgurnwudeho pokladu - většina ho byla použita na opravu vypálených hradů, ve kterých se usadili noví páni Drangenu - tentokrát opravdu drangenští.
Asi před šesti sty lety byl Dubovar nezávislou zemí, krajem, kde vládli kněží boha Šeily. Bůh Šeila byl bohem smrti, řek a dubů, ochránce pocestných a stád. Jeho symbolem byla pěticípá hvězda a k jeho slávě byly konány mnohé oběti.
Stalo se ale ten čas, že z východu přitáhlo mohutné vojsko poljanského vojvody Bredakana. Velekněz Krulik, vládce Dubovaru a muž již devadesátiletý, se postavil v čelo svého voje a vyrazil do války - porazit vetřelce. Armády se setkaly na Šachtomirském poli. Oba vojevůdci si vyměnili posly a dohodli se, že bitva začne druhého dne za úsvitu.
Noc před bitvou však velekněz Krulik ve svém stanu zemřel. Vida to jeho pobočníci, přispěchali, a aby neklesl duch vojska, jeho smrt vojákům zatajili. Ráno si pak veleknězův zástupce oblékl Krulikovu zbroj a helmici, vzal jeho meč a luk a v čele vojska vyrazil do boje. Toho dne se odehrála slavná bitva na Šachtomirském poli, kde dubovarští statečně odrazili poljanské vojsko, které se pak z kraje stáhlo.
Veleknězovi zástupci však věděli, že vojvoda Bredakan je schopný válečník a jeho další útok na sebe nedá dlouho čekat. Proto nechali v krátkém čase vybudovat hrobku, kterou zasypali kamením a hlínou tak, že se ono místo nedalo v kraji najít. Do ní uložili Krulikovo tělo společně s cennými artefakty, o nichž si nepřáli, aby padly do rukou poljanským. Hrobku v utajené mohyle zakleli mocnými kouzly, aby se nikdo neopovážil rušit veleknězův posmrtný klid.
Netrvalo však ani rok a poljanští přitáhli znovu, tentokrát s mnohem větším vojskem. Zakrátko si zemi dubovarskou podmanili a nový velekněz musel vojvodovi vzdáti hold. Tak ztratil Dubovar samostatnost, avšak na spojení s Poljanou netratil. Krajová šlechta se mnohokrát podílela na řízení celé Poljany a zanedlouho z ní vyšla slavná vojvodská dynastie Lutyjů, jejíž představitelé se proslavili ve válkách s Aderským královstvím.
