Krev na sněhu
Tu noc mrzlo, až praštělo. Krajina v podhůří Skopinského pohoří až po řeku Plutici a ještě daleko za ní byla pokrytá na půl druhého lokte vysokým sněhovým příkrovem, který za jasných a mrazivých nocí jako byla tato umrzal do tvrdé skleněné krusty. Však si také místní osadníci navzájem říkávali: "To je zasa sníh, že by si oň jeden uříz čižmy!"
Té noci jasně svítil malý měsíc a v jeho platinové záři vypadala noční krajina tajemně a pohádkově. Občas se prostorem do dáli rozlehlo krátké zavytí vlka z čarovného hvozdu Beršadu a ze skalních útvarů podél staré, nepoužívané cesty ze Smolince do Dvijna vylétl tichý sametový stín - to na lov vyrážela sněžná sova.
Avšak nejen sovy byly obyvateli těchto vysokých pískovcových komínů, kterým po okolí roztroušení osadníci přezdívali Čertův Hřeben. Této noci si je za svůj úkryt a pozorovatelnu zvolilo několik malých, shrbených, v ramenou širokých, člověku podobných tvorů, kteří byli oblečeni do rozličných částí kožených či kroužkových zbrojí a vybaveni sečnými a bodnými zbraněmi nejhrůznějšího ražení. Tito tvorové seděli na vysokém balvanu, upírali své červené oči na zavátou smolineckou cestu a od úst plných zažloutlých tesáků jim šla pára, neboť se neustále hlasitě hádali vřeštivými hlasy. Byli to skřeti.
Skřeti byli prastarou rasou, po upírech, lykantropech a elfech čtvrtou, která z vůle bohů osídlila svět. Za dávných časů se jimi podhůří Skopinu jen hemžilo, ale neustávající rozpínavost lidí způsobila, že skřetů začalo ubývat, neboť pátá rasa je nelítostně hubila. Skřeti se stáhli do hor a krutě se lidem mstili. Nyní tedy čtyři z potomků prastaré rasy vysedávali na zamrzlém balvanu na okraji skalního města, mezi jehož věžemi se jejich vřískot rozléhal v mnohonásobné ozvěně. Jejich mluva byla drsná, nevybíravá, jejich jazyk syčivý a plný nenávisti. Pojďme si je poslechnout blíž...
"Říkám, že tě tahal za hnátu, Uzlogu!"
"Kecáš, smrade, byl posranej až za ušima a chtěl si je zachránit!"
"A tak ti nakecal takovouhle kravinu!"
"Jak víš, že to je kravina, Šeregu? Každej mluví, když mu de vo kejhák!"
"Ale co mluví, paznehte, he? Samý kraviny! A ty, elfí hnáto, mu na to skočíš!"
Tváře přoucích se skřetů byly stažené do hněvivé grimasy, při hádce divoce rozkládali rukama a občas jeden druhého na znamení ostrého nesouhlasu klepnul kloubnatým prstem do čela.
"Třeba má Uzlog pravdu," vmísil se do rozhovoru třetí skřet.
"Sklapni, Ghúre," okřikl jej Šereg. "Uzlog nalít selskýmu paznehtovi a my teď tady kvůli tomu mrznem."
"Mrzneš tady kvůli Lúgbugovi, Šeregu," ozval se ze tmy hluboký hlas. "Ten dal rozkaz, takže si dej svinskýho majzla, aby tě někdo v Drúz-gerezdu nepráskl za zpochybňování rozkazu!"
Hašteřící se skřeti zmlkli. Zpoza balvanu se vynořil pátý skřet a nespokojeně si prohlížel obviněného Šerega. Byl pomenší a oproti ostatním vyzáblý a šlachovitý, s mohutnými širokými plecemi. Jako jediný měl na sobě kompletní kroužkovou košili, která mu sahala téměř po kolena. Byla přepásaná koženým řemenem, na němž visela masivní šavle s umně kovanou mosaznou záštitou. Jmenoval se Bargor a byl prozatímním velitelem přepadové jednotky. A pokračoval v řeči:
"Nechci už slyšet žádný podobný kecy! Od jihu je něco slyšet a jsou to sáně, jak říkal Uzlog."
Uzlog složil pařát do obscénního gesta a se škodolibým zašklebením jej strčil Šeregovi pod nos: "Co sem říkal, ty elfí hnáto? Už se to blíží!"
"Chcípni, močále!" odplivl si Šereg a Bargor pokračoval: "Jo, už se to blíží. Koně má na starost Ghúr s Globhúrem. Zalezte do křoví a buďte připravený. Až zařvu, vyběhnete!"
Globhúr, skřet, který zatím nepromluvil ani slovo, mlčky přikývl a kopnul do Ghúra. Velitel pokračoval: "Uzlog to bude jistit šípama, a ty se mnou, Šeregu, poběžíš na sáně. Sejmeme osádku, ať už je to kdokoli. Kdyby něco, budeš mě krejt, jasný!"
"Jasný," utrousil Šereg přes pohrdlivě ohrnutý spodní pysk. Nebudu, pomyslel si.
Bargor se odmlčel, prohlédl si tupé skřetí obličeje a v duchu si povzdechl. Funkce dočasného velitele pro něj nebyla žádným vyznamenáním.
"Na svý místa!" rozkázal. Ghúr vyskočil a společně s Globhúrem odpajdal po zmrzlém firnu směrem k měsícem nasvícené cestě. Bargor pokynul Šeregovi a vykročil za určenou dvojicí koňobijců.
Uzlog na balvanu osaměl. Sundal ze zad toulec plný šípů a vesele se zašklebil. Potom potichu a pro sebe prohodil: "Neser mi, Šeregu, nebo mi ujede ruka a ty už to nevypotíš." Odporně se zahihňal, vyndal šípy z toulce a začal je počítat. Byl v tom skutečně velmi dobrý. Vždycky jich napočítal přesně tucet.
Bargor s Šeregem se uvelebili v křoví u cesty, poněkud výš po cestě naproti stanovišti Ghúra s Globhúrem. Šereg se na velitele zašklebil a začal se skrz větvoví rozhlížet po krajině. Bargor ukázal směrem, odkud to mělo přijít, a Šereg zpozorněl.
"Máš pravdu," pronesl tiše, "slyšim cinkání."
"Rolničky," zachrchlal Bargor a vychutnával zvuk nového slova, které se už dlouho před výpravou snažil zapamatovat.
"Elfí sračky," máchl rukou Šereg.
"Skvělá věc," podotkl se zlomyslným úsměvem Bargor "Saně jsou pak slyšet na míle daleko."
"Elfí sračky," potvrdil Šereg.
"Jsou tak dvě míle od nás. Na tomhle sněhu je tu máme co nevidět. Doufám, že ta kořist bude stát za to..."
Šereg se pochybovačně ušklíbl. Bargor se otřásl zimou a snažil se ten nepříjemný pocit zahnat myšlenkami na bohatý výdělek.
Stalo to před dvěma týdny, když oddíl Odběr krve v rámci zimních přepadů kraje masakroval jednu lidskou osadu ležící nedaleko Čertova Hřebenu. Tehdy Uzlog nemohl pochopit, proč uprostřed zasněžené návsi stojí vztyčená dvousáhová borovička ověšená stužkami. Jako od přírody zkoumavý skřet jal se mezi rozvalinami hořících srubů mučit jednoho ze sedláků, zatímco jeho skřetí druhové vesele rabovali v troskách osady. Od zoufalého vesničana ale vyzvěděl, že zdobný stromek na návsi postavili vesničané na počest nějakého bohatého příbuzného, který má přijet na svátek Slunovratu - alespoň tak to Uzlog během odřezávání nešťastníkových uší pochopil.
"Zmrzlej děda," hlásil pak sebevědomě Lúgbugovi, veliteli jejich oddílu. "Fakticky, šéfe, ten buran řikal, že přijede Zmrzlej děda."
"Co to meleš, ty kryso?" obořil se naň tehdy velitel.
"Zmrzlej děda přijede, mír a štěstí přiveze," zarecitoval Uzlog se zavřenýma očima to, co si vzpomínal z blábolení vesničana polomrtvého bolestí.
"To je vzpoura, ty prašivče?!" zařval velitel Lúgbug. "Slova mír a štěstí jsou zakázaný výnosem vrchního velení!"
Ale pak se vše vysvětlilo. Uzlog díky vlastní iniciativě zjistil cenné informace o příjezdu jakési movité osoby, zřejmě kupce, a byl za to později pochválen před nastoupeným oddílem. Bezuchého sedláka chtěli odtáhnout do Drúz-gerezdu na mučidla, aby zazpíval víc, ale vykrvácel ještě ve vsi. I přes to byl Uzlog vyjmenován za člena úderné jednotky, která měla přepad boháče (jenž měl údajně přijet na saních) provést. Jejím velitelem byl jmenován smolař Bargor.
Bargor, zkřehle ležící v kroužkové košili na umrzlém sněhu, se zachmuřil. Nerad vzpomínal na někdejší období svého ponížení. Zatvrdil se však a věřil, že se jednou za spáchaná příkoří pomstí. A bylo mu jedno komu. Teď se zaposlouchal do zvuků noční krajiny. Cinkání rolniček bylo tiché, ale zřetelné. A pomalu se přibližovalo. "Je od nás asi míli," zahučel na Šerega a opět se ponořil do oparu vzpomínek. Před každým bojem rád vzpomínal a přehodnocoval svůj dosavadní skřetí život. Věděl, že potom by už na to nemusel být čas.
Ještě před rokem byl Bargor velitelem pěšího oddílu Krev a zlato. Této funkce byl zbaven po jednom velmi nepodařeném přepadu. Jeho nadřízení zuřili díky ztrátě mnoha bojovníků, a tak byl Bargor uvržen do mučírny a velení oddílu Krev a zlato převzal jeho nejschopnější voják Danglúk. Jeho samotného sice zásahem zhora omilostnili, ale byl přeřazen jako prostý voják do oddílu Odběr krve, kde krutou a rozhodnou rukou vládl ambiciózní skřet Lúgbug. Toho nikdo z podřízených i nadřízených nemohl ani cítit. Byl to úchylný skřet, který po svých vojácích požadoval, aby se formovali do skupin, kterým říkal útvary. V těchto útvarech pak měli provádět jakési bojová seskupení, to jest šaškovat jeden jako druhý podle předem daných bojových pokřiků. To vše skřeti nacvičovali, aby byla, podle Lúgbugových slov, zvýšena bojeschopnost oddílu. Když se o Lúgbugových experimentech dozvěděl generál Skai, velitel pěchotního okruhu, málem ho ranila mrtvice, ale neodvažoval se protestovat, neboť Lúgbug byl synem Úrdaga, velitele jízdního okruhu, a jestli si něco žádný skřet nepřál, tak to bylo rozházet si to u vrrků.
Bargor patřil mezi chytřejší skřety, navíc nebyl špatný šermíř, a tak si zakrátko v oddílu vydobyl solidní postavení. Díky tomu byl Lúgbugem pověřen velením nad zvláštním přepadovým oddílem, což s sebou neslo obzvláštní výsady. Například ležet polozmrzlý na sněhu v křoví u Čertova Hřebenu. Vzpomněl si taky na to, jak mu Lúgbug kopanci kladl na srdce, aby akce skončila úspěchem, protože oddíl potřebuje zlato.
"Pamatuj si, paznehte," usmíval se tenkrát Lúgbug ve své velitelské noře, zatímco se Bargor na podlaze svíjel bolestí, "jestli to zvoráš jako tehdá, udělá mi Grúš z tvý lebky další stojánek na svíčky." Přitom ukázal rukou k polici z černě mořeného dřeva, která visela nad jeho zavšiveným lůžkem. Stály na ní hezky v řadě vyrovnané lebky různých velikostí, jejichž temena byla ozdobena lojovými svíčkami.
"Rolničky..." zašeptal teď Bargor.
Zněly stále blíž.
První, co Bargora vyvedlo z míry, bylo, že saně netáhli koně. "Jeleni?!" zachrčel a nechápavě hleděl na vysoké zdobené sáně tažené bílým čtyřspřežím. Na jejich kozlíku seděla jen jedna, zato mohutná postava majestátně vypadajícího starce s bílými vousy zachumlaná v bílém kožichu. A na saních za ní se vezlo několik naditých pytlů. Od kopyt zvířat pršely ostré střípky sněhu a něžný zvuk rolniček v okolním velebném tichu čaroval.
Chřestění rolniček však na skřeta svým podmanivým kouzlem nezapůsobilo. Bargor se vzpamatoval z údivu, pohlédl na Šerega, kterému údivem poklesla čelist, a ve chvíli, kdy sáně míjely jejich postavení, vyskočil se šavlí v ruce a z plných plic zařval: "Krev!!!"
Bylo to jen tak tak. Ghúr s Globhúrem se vyřítili ze svého stanoviště zrovna, když je míjel první pár čtyřspřeží. S vytasenými tesáky v pazourech a za hrozivého řevu naskákali mezi řemení. Ani jeden z bijců se nezdál být zaskočen košatým parožím na hlavách zvířat, a zatímco Globhúr obratně přeřezával postroje, Ghúr se pověsil prvnímu zvířeti na krk a vrazil mu doň svůj tesák. Stařec na kozlíku cosi překvapeně zvolal hlubokým hlasem a prudce zatáhl za opratě. Ghúrovi do tváře vytryskla horká zvířecí krev. Zvíře na vteřinu zrychlilo, aby se v následujícím okamžiku i s Ghúrem zřítilo pod nohy za ním běžícím soudruhům. Ghúr s očima plnýma kouřící krve zařval rozkoší a v následující chvíli se přes něj převalila masa padajících sudokopytníků. Ještě pevněji se chytil krku umírajícího zvířete, které vespod hromady kolem sebe zoufale bilo štíhlýma nohama, a stáhl svoji zakrvácenou hlavu mezi lopatky.
Narozdíl od svého druha ve zbrani, Globhúr z hromadného pádu spřežení unikl, když se obratně odrazil od hřbetů pádících zvířat a skočil do tváře vozkovi, v jehož očích pod vysokou kožešinovou čepicí bylo vidět hrůzu a zděšení. Globhúr zaryl svoje pařáty do vozkových bělostných vousů a vší svojí silou se jej snažil strhnout ze saní řítících se krajinou. Ty se ale během několika vteřin naklonily téměř na bok, najely do živé a zděšené přehrady před sebou, prudce narazily a převrátily se. Zápasící skřet i muž byli odstředivou silou nárazu vymrštěni ze saní, stejně jako náklad. Zaklesnuti do sebe přistáli s křupnutím v závěji sněhu a tuhý zápas pokračoval.
Bargor vyrazil z úkrytu ve křoví takovou rychlostí, že ho Šereg se svým kyjem probitým hřeby nemohl dohonit. Bargor ho však nevnímal, jen se snažil co nejdřív doběhnout k stále se vzdalujícím saním. Viděl, jak se převrhly. "Krev!!" zařval Bargor jako smyslů zbavený a bezhlavě se hnal ke spřežení. Postřehl, jak z pravé strany přibíhá Uzlog, v běhu natahuje luk a ječe posílá jeden šíp za druhým do zběsile se zmítající hromady zvířat, beznadějně zamotaných do řemenů svých postrojů. "Krev!!" zachraptěl znovu a oči mu zahalil závoj bojového šílenství.
Šereg supěl a doháněl svého velitele, který mířil k převráceným saním. Držel se o tři kroky za Bargorem, protože i když miloval zabíjení, neznamenalo to, že by se chtěl nechat zabít. Toto přesvědčení v něm jen utvrdil dvousáhový vozka v dlouhém bílém kožichu obšitém šedivou sobolinou, který se před nimi náhle vynořil ze sněžného oblaku ve vzdálenosti asi deseti sáhů a na Globhúrovi názorně předváděl, jak se také dá zabíjení provádět. Potácel se po kolena v závěji a před sebou v natažených pažích držel skřeta za hrdlo. Globhúr se kroutil jako červ nabodnutý na háček udice a zoufale zarýval starci do tváře své ostré drápy. Bargor pádící před Šeregem znovu zařval a ještě více zrychlil. Zdálo se, že si jej vozka všiml a také zřejmě pochopil, že Globhúr je schopen vyškrábat mu oči. Prudce jej proto odhodil do sněhu a vrhnul se směrem k převrženým saním. Jeden skok, druhý, vozka při běhu shodil z ramen těžký kožich a sehnul se nad rozbitým kozlíkem. Globhúr se zvedl ze závěje a s šíleným řevem a holýma prackama se opět vyřítil na vousatého starce. Ten se však nezastavil, zase se vztyčil a v jeho rukách se cosi zalesklo. Plynulým pohybem máchnul rukama a půlka Globhúra pleskla přibíhajícímu Bargorovi k nohám.
"Ten chlap má sekyru!" zaječel Šereg a okamžitě změnil směr běhu. Uviděl Bargora, kterak ve výskoku ťal po vozkově hlavě svojí masivní šavlí, jenže ten stihl uskočit a znovu se napřáhnout. "Ten chlap má sekyru!" zařval znovu jako pominutý a vrhl se Bargorovi na pomoc, starci do boku. Mrazivým vzduchem zasvištěl jeho těžký kyj a dopadl na vozkova záda.
Na sněhem zaváté planině se rozpoutal urputný souboj jednoho proti přesile. Vozka se bránil urputně jako medvěd, kolébal se ze strany na stranu a jeho obouruční sekyra kolem něj hvízdavě opisovala široké oblouky. K silnému Bargorovi a mrštnému Šeregovi se vbrzku přidal Uzlog, jenž zahodil luk do sněhu a vytáhl svoji krátkou zubatou dýku. S tou se vrhl vozkovi zezadu na krk, čehož využil Bargor a rozsekl bělovousému koleno. Stařec zafuněl a podklesl, razantním a úsporným pohybem lokte srazil Uzloga ze zad a znovu se rozmáchl. V tu chvíli se opodál zpod hromady zvířat vyhrabal zkrvavený Ghúr a potichu jako stepní štír se rozběhl k bojujícím. Svým kyjem útočící Šereg jej zpozoroval a v nápřahu radostně zaskřehotal. Silně krvácející vozka se náhle na jedné noze vymrštil a vší silou máchl sekyrou po Šeregovi. Ten výpad nečekal. Stihl zareagovat, ale v půli svého odskoku začal šíleně vřískat. Když přestal, zjistil, že leží na zemi a že dolní půlka jeho trupu se válí dva sáhy od něj. Umíraje spatřil, jak se Uzlog skoro jako na povel vrhl společně s Ghúrem vozkovi pod nohy, ten se skácel a Bargor se napřáhl k smrtící ráně šavlí. "Ten chlap má sekyru..." zachrčel Šereg, a pak jeho mysl obestřel černý závoj smrti.
Když Bargor vytáhl šavli z rozseknuté vozkovy hlavy, nerozmýšlel se a udeřil do ní znovu. A pak znovu. A ještě jednou. A ještě... Kolem poletovaly cáry kůže a odštěpky lebky. Bargor se mstil na bezvládně ležícím těle za všechna příkoří, které mu život nachystal a nachystá, opájel se svou pomstou a cítil, že je v tu chvíli silnější než všichni generálové z vrchního velení pevnosti Drúz-gerezd, že je nejlepší skřetí bojovník, co kdy na světě žil a chtěl tu chvíli prožívat věčně. Ale z jeho běsnění jej probral Uzlogův řev. Bargor ustal v sekání a vztekle odhodil šavli.
"Co je, ty zasranej paznehte!?" obořil se na Uzloga, jenž v ruce svíral svou zubatou dýku.
"Nic, šéfe, klid!" zakvikl Uzlog. "Jen řikám, že si chci uříznout jeho uši, jako na památku, tak kdybyste je nechal v celku..."
Bargor se vztekle rozhlédl. Na místě střetu byl sníh udusán a napitý teplou krví. Díky třeskutému mrazu se z něj, stejně jako z částí těl Šerega, Globhúra a vozky, kouřilo. Teprve teď si Bargor vozkovo tělo pořádně prohlédl. Stařec byl vysoký, ramenatý a měl pěkné boty. Jeho dlouhý bělostný vous byl nyní potřísněný krví a z hlavy skutečně mnoho nezbylo. Uzlog k ní chvatně přiklekl, hodlaje se o to také trochu přičinit. Opodál ležely převržené sáně. Nedaleko nich hbitý Ghúr dokonával dílo zkázy a dobíjel v postrojích uvězněná zvířata. A vedle saní se v závějích válelo několik pytlů...
"Všeho nechte!" zahulákal z posledních sil Bargor. "Je tu kořist!"
Ghúr byl nejrychlejší. Každý to o něm v Drúz-gerezdu věděl, a proto ho Lúgbug za války posílal zásadně do první linie, aby se ho zbavil. Bohužel Ghúr kromě toho, že byl nejrychlejší, byl taky nejmenší, a tak se často stávalo, že nevídanou rychlostí proběhl mezi nohama nepřátel ohánějíc se svým tesákem a za vydatného jekotu pádil dál okolo bitevního pole, až doběhl širokým obloukem zpátky za vlastní zásobovací linii, kde se nechal ošetřit u své oblibené skřetice. Sice byl poté pokaždé uveden v denním rozkazu, přibit za uši ke stromu a nebylo skuruta, který by si do něj neutřel pěsti, ale díky své neobyčejné životaschopnosti vytrvale přežíval.
Nyní se tedy Ghúrovy pracky chtivě přehrabovaly obsahem pytle. Jeho rudá prasečí očka se nadšeně leskla v toužebném očekávání, ale poté, co vytáhl první předmět, zazračil se v nich výraz největšího zděšení. Zaječel a prudce mrštil věcí o zem. Uzlog a Bargor ustali v rozvazování dalších pytlů a ihned se otočili. Jejich zraky padly na malou figurku ležící na zdusaném sněhu.
"Co je to za zasranýho bůžka?!" vykvikl Uzlog.
"Ty elfí puchejři, dyť je to bohyňka!" pronesl nejistě Bargor.
"Hovno bohyňka, bůžek to je," trval na svém Uzlog.
"Bůžek, co vypadá jako lidská holka?" pochyboval Bargor. "Dyť má vlasy z koudele!"
"Koho sme to vůbec přepadli? Co když to byl nějakej zasranej kněz?" vyslovil svoji největší obavu přes široká ramena skřetů bázlivě nahlížející Ghúr.
"Hovno kněz, ten smrdí kadidlem a nemává sekyrou!" usadil ho Bargor a přiblížil svou tvář těsně nad figurku, aby ji očichal. Zbylí dva skřeti zmlkli. Čekali, co vůdce objeví.
"Je to ňáký elfí kouzlo..." pronesl Bargor nejistě po chvíli ticha. "Hadry vycpaný mechem."
"A pěkně zasraný hadry!" poznamenal Ghúr "To je snad žlutá, tfuj! Pálej z toho voči."
"Tak nečum, ty hnáto!" rozkázal Bargor a prudce se vztyčil. "Pusťte se do těch pytlů, mrzáci! Nebudem tady do rána!" Pak se zamyslel a dodal: "Já prohledám toho grázla, třeba má ňáký zlato u sebe."
Oba skřeti se vrátili k pytlům a v obavě před kouzly se raději jali vysypávat jejich obsah na zem. Za vydatného chřestění a hlomozu tak na sníh vypadávaly předměty, nad nimiž se jim tajil dech. Nejistě se na sebe podívali a jako vždy čekali, jak rozhodne vůdce.
Prohledávání zabitého zřejmě neskončilo s příliš dobrým výsledkem, neboť Bargor cosi potichu zaklel a do rozsekané mrtvoly hněvivě kopl. Pak se vrátil k saním. Zarazil se a pohlédl na hromadu ležící na zemi. Jeho ruka se dlouho samovolně svírala na jílci zkrvavené šavle zastrčené za pasem - výraz největšího rozrušení, pomyslel si Uzlog. Po chvíli tíživého mlčení Bargor vycenil své tesáky a v jakoby zoufalém gestu pohodil rukou směrem k hromadě.
"Trumpetka?"
Ticho. Jen ve skalách hvízdá půlnoční vítr.
"Bubínek?"
Z větve sosny na úbočí se potichu svezl sněhový polštář a s měkkým žuchnutím přistál na zemi.
"Malovaný kohoutek?"
V dálce se ozval tichý výkřik jakéhosi nočního dravce.
"Kde je zlato?"
Skřeti jen bezradně pokrčili rameny.
Bargor se zapotácel a v mysli se mu samovolně vybavila představa černé police s řadou lojem zapatlaných lebek. Ta poslední vypadala nepříjemně čerstvě. Zavřel oči, pak je rychle otevřel, vytřeštil a vrhl se na Uzloga. Ten se pod nečekaným náporem skácel s velitelem kolem krku k zemi, kde začal kopat do vzduchu nohama a ječet. Ghúr se zavřeštěním uskočil, zatímco se Uzlog snažil dostat z Bargorova sevření.
"Klid, šéfe! Klid!" hulákal přitom vyděšeně. Pak ale pohlédl do Bargorovy tváře nad sebou a zmlkl. Velitelovy oči žhnuly polovičním šílenstvím. Bargor uchopil Uzloga za nákrčník jeho kožené zbroje, přiblížil svůj tupý skřetí nos téměř k jeho a zařval:
"ONA NA MĚ MRKLA!!!"
Jeho zoufalý hlas se rozlehl okolními skalami několikanásobnou ozvěnou.
