Krev a zlato
Na krajinu se snášel soumrak. Vodou, větrem a teplotními výkyvy rozrušený svah se drolil pod nárazy těžkých okovaných bot. Chabá, narudlá zář slunce zapadajícího za horské štíty Skopinu dávala náhodnému pozorovateli tušit temné obrysy skupiny postav sestupujících z kamenitých hor do zalesněného údolí. Úlomky skal uvolněné klopýtavým dusotem přibližně dvou tuctů nohou se s rachotem sesouvaly směrem do údolí. Konečně slunce zapadlo úplně a již jen velmi dobrý pozorovatel (tedy ne náhodný) by rozeznal, jak se pomenší shrbená postava jdoucí v čele skupiny zastavila, otočila a gestem ruky zarazila své druhy jdoucí za ní.
"Teď, kdy zašla žlutá tvář, můžeme jít rychleji. Kdo se bude flákat, nechám ho spráskat jako psa!" zařval první a jako potvrzení jeho slov se tmou ozvalo suché šlehnutí biče.
"Jdeme!"
Temná družina se hnula dál. Její chůze byla nyní i na tak nepříhodném terénu o poznání jistější a rychlejší. Začal vát silný vítr a na ztemnělé obloze za potrhanými mraky tu a tam vysvitl bledý srpek měsíce. Družina sestoupila do údolí a zašla do lesa. Pochod se na rovném terénu ještě více zrychlil a lesem se neslo praskání suchých větví, šustot listů a řinkot zbroje.
"Hej, Grúši!" - na samém chvostu pochodující družiny se kdosi šeptavě pokoušel zavést dialog.
"Co je?" odvětil nevrlý hlas.
"Proč nečekáme na Gurhúzovu jednotku?" otázal se první hlas, "Na ten přepad je nás přece zatraceně málo."
"Nevim," zahuhlal Grúš, "Magor řekl dem, tak dem."
Potom byl delší chvíli opět slyšet jen dusot bot v lesním porostu.
"Grúši!"
"Co je zas?"
"Proč se vlastně Bargorovi řiká Magor?"
Grúš odvětil: "Nevim," a po delší odmlce dodal: "Bargor byl dycky magor a vod tý doby, co je velitelem jednotky, se mu tak i řiká."
Tmou se ozvalo prásknutí biče a zanedlouho povel: "Stát!"
Měsíc znovu vyšel, aby ozářil lesní mýtinu, na které se zastavila skupina tvorů se shrbenými zády, špičatýma ušima a zlostným nebo tupým výrazem ve tváři - skřetů. Skřetů, z nichž jeden držící v ruce bič ječel směrem k tvorovi stojícímu v čele.
"Veliteli, tenhle malej snága a Grúš tě pomlouvali - slyšel jsem je!"
Velitel, podsaditý a šlachovitý skřet v kroužkové zbroji s masivní šavlí za pasem, se zkoumavým výrazem v obličeji popošel až před dvojici obviněných z pomluvy a tiše zachraptěl:
"Díky, Bagdufe - vem si je ..."
Ostatní skřeti se zájmem sledovali, jak si Bagduf poradí se snágou a Grúšem.
"Copak snágu, toho bych sejmul i já," přemítal sám pro sebe Uzlog, standardní skřet se silně rozvinutým pudem sebezáchovy, naštíplým lukem a dýkou, jež byla samý zub, "ale Grúše, toho jen tak někdo nevzruší."
"Jak to vidíš, Danglúku?" otázal se nahlas svého druha, jenž se již tři roky chlubil vypelichaným skalpem prince z Kortrijku, o němž si nikdo nebyl jist, zda je pravý.
"Bagduf má smůlu," odvětil suše Danglúk a při pohledu na Grúše, jehož mohutná opancéřovaná hruď byla ověšena šňůrami z pečlivě provrtaných lidských zubů, si povzdechl.
"Bude ho škoda - tak dlouho práská pro naši jednotku. Buď bičem nebo nováčky. Fakt škoda."
To už ale Bagduf přistoupil ke Grúšovi. Ten se zašklebil, což mohlo ve skřetí mimice dost dobře znamenat jakýkoliv druh úsměvu, a tasil. V měsíčním světle se zableskl jeho zahnutý meč, kterému důvěrně říkal Bezbolestňák. Skřeti zavřískli v očekávání duševních hodů. Bagduf se zarazil a zbaběle zaječel: "Rozhodnutí velitele se nesmíš protivit!"
Grúš rozmrzele pravil: "Jestli se mě ten tvůj bič jenom dotkne, udělám si z tvý lebky v Drúz-gerezdu stojánek na svíčky."
Bagduf se bezradně ohlédl po Bargorovi, ale velitelova tvář odmítala změnit svůj rozhodný výraz. Přistoupil tedy k snágovi, jenž se krčil za svým štítem.
"A Šarkuta nacháš taky na pokoji," dodal Grúš. Bagdufova ruka s bičem klesla. Velitel popošel ke Grúšovi a zachroptěl: "Máš štěstí, že tě budu ještě potřebovat."
Skřeti zklamaně zahučeli. Bargor se vracel do čela skupiny a cestou uštědřil Bagdufovi kopanec. Skřet vykvikl, šlehl zlostným pohledem po Grúšovi a odbelhal se do řady.
"Na Gurhúze čekat nebudeme!" pravil Bargor, "vybílíme to tam sami! Je to ještě dlouhá cesta a jestli chce podíl na kořisti, ať si nás dožene. Stejně jsme se dost zdrželi - kvůli tobě, Grúši!"
Grúš se jen zašklebil a zastrčil svůj Bezbolestňák do pochvy.
Bargor vyštěkl: "Jdem! A všichni držet hubu!"
Skřetí oddíl dál rázoval lesem. A jakoby svítil jen pro podívanou na mýtině, měsíc opět zaplul za mraky.
Skřeti byli od místa incidentu vzdáleni zhruba dvě hodiny pochodu, les již řídl a schylovalo se k půlnoci, když Bargor opět zavelel, tentokrát tiše: "Stát!"
Družina se zastavila a rozhlédla se směrem, kterým ukazoval velitel.
"To je Struganěc, osada obývaná asi pěti rodinami," potichu chroptěl Bargor, zatímco skřeti svým zrakem, ve tmě dovedeným téměř k dokonalosti, sledovali obrysy několika srubů roztroušených v úzké skalní roklině. Do osady vedla jedna široká lesní cestá, rozježděná koly vozů a ušlapaná kopyty koní. Bylo naprosté ticho, jen vítr hvízdal v korunách sosen, všichni obyvatelé zřejmě spali.
"Durbagu - zápalné šípy!" rozkázal velitel. Durbag, skřet v mírně zrezivělé helmě s rohy, vytáhl z nadité torny svazek asi dvaceti zápalných šípů a křesadla.
"Nepřivoláme vlky?" prohodil kdosi.
"Drž hubu, Danglúku, nikdo se tě na nic neptal!" utrhl se na něj velitel. Neměl rád, když mu někdo připomínal tu nepříjemnou příhodu. Raději začal udílet poslední taktické pokyny:
"Obklíčíme osadu, zapálíme šípy a až zařvu, nastřílíme je na střechy. Chlapi vyběhnou ven, vyděšený a nasvícený a my je postřílíme ze zálohy jak veverky. Ženský a parchanty pobijem taky."
Pak zvýšil hlas: "Kdo se bude zdržovat u ženskejch moc dlouho, toho nechám sprás...," a rozmrzele se zarazil.
"Chápejte, musíme tady skončit brzo, když se tu objeví Gurhúz, bude chtít kořist a to my nechcem. Jasný?"
Skřeti se pokusili o chápavý a rozhodný výraz, a zřejmě se jim to podařilo.
"Tak fajn. Gauhúr a já zůstanem tady, Durbag a Bagduf zalezou za ten násep. Grúš a ten snága Šarkut, ehm, půjdou támhle a Danglúk s Uzlogem obsadí cestu. Jestli někdo proklouzne ven, uřežu vám uši! A vy," obrátil se ke zbylým třem snágům, "vy půjdete úplně dopředu - střílet."
Tak náročný slovní projev Bargora vyčerpal.
"Hezky jsem mluvil, a dlouho," pomyslel si. Však byl také v Drúz-gerezdu svými soukmenovci považován za intelektuála (i když mnozí ho označovali spíše slovem "pošahanej"). Ne že by uměl číst či psát, ale dokázel říct více než tři věty za sebou bez zakoktání a ani po tom nemusel dlouho odpočívat.
"Na místa!" zachrčel. "Až tam budete, zapalte šípy!"
Skřeti se rozeběhli na určené pozice a potom se na chvíli v lese opět rozhostil klid. Jen okolo rokle se rozžíhala malá světélka. Tento idylický obrázek však zmizel, když tmu rozřízl Bargorův řev:
"Krev a zlato!!!"
Útok začal.
Zájezdní hostinec "Pro každý případ" v nevelkém podhorském městečku Dvijno dnes rozhodně neměl nouzi o zákazníky. Lidé přicházeli, aby si prohlédli podivného cizince, jenž seděl sám u stolu v rohu nálevny zahalen v dlouhý plášť s kápí zcela zakrývající jeho obličej. A nejen, že přicházeli, ale dali si vždy jeden, dva, ba i tři korbílky místního hořkého piva, jehož kvalita byla nechvalně proslulá. Nebylo tomu tak dávno, kdy hostinskému jeden cizí důstojník vyhrožoval, že mu zabaví licenci a uřeže uši, a není tomu tak dávno, kdy se v Poregradu, respektive v podhradí, vžilo posměšné prohlášení "Z toho vašeho piva je mi nějak Dvijno!"
Zkrátka, místní pivo bylo v metropoli značně populární, ale to jen proto, že ho poregradští nikdy nepili, alespoň ne všichni. Nyní se však hostinský usmíval a mnul si ruce. Ten podivín mu přitáhl do hospody víc návštěvníků než jeho břišní tanečnice - a to je co říct!
Mezi návštěvníky byl toho večera také Janis Poljanec, alespoň takto se nazýval. Byl to mladý hoch, sotva dvacetiletý, s rovnými plavými vlasy, modrýma očima a s hlavou plnou rytířských ideálů. Před rokem opustil rodný dům v kupeckém městě Chrásti a na své cestě za dobrodružstvím zabloudil až k samému úpatí pohoří Skopin. Doslechl se, že po dlouhé době zde opět začínají řádit skřeti, jež se vyrojili z temnot Zakázaného hvozdu a z děr ve skalnatých skopinských štítech.
Vesnice Dvijno by ho zvlášť v noci ai sotvačím upoutala, ale když na ozářeném prostranství před místním hostincem spatřil stát ryzáka ve stříbrném postroji, o jehož majiteli kolují po zemi legendy, rozhodl se, že zde určitou dobu stráví. Když vešel do hospody a prodral se davem lidí, spatřil již výše popsaný obraz. Objednal si pivo a vidouc, že všechna místa, kromě těch kolem cizince, jsou obsazena, přisedl si přímo k němu. Dav vesničanů, který v neznámém holobrádkovi rozhodně neviděl takového dobrodruha, jakým se zdál být tajemný cizinec, překvapeně zahučel. Janis si toho však nevšiml.
"Dobrý den," pravil poněkud znervózněn tím, že cizincova tvář je stále zakryta kápí. Žádná odpověď.
"Tak pane hostinský, co bude s tím pivem?" obrátil se Janis do lokálu.
"Okamžik, mladý pane!" ozval se hostinský, "již jsem u vás."
Janis se zachmuřil. "Stačí, když mi budete říkat pane. Děkuji," prohodil, když se však před ním objevil orosený korbel.
Dav napjatě zašuměl - cizinec hodlá ochutnat místní pivo! Janis se však k pivu moc neměl. Posadil se tak, aby lidé stojící v uctivé vzdálenosti od stolu neslyšeli co říká, a pravil: "Podle toho ryzáka se stříbrným postrojem jsem poznal, že jste tu vy."
Žádná reakce. Janis se nadechl a řekl: "Poznal jsem, že jste tu vy - Vitas..."
"... Jednooký," dodal temným hlasem muž a stáhl si kápi. Jeho tvář hyzdila široká jizva pod pravým okem a přes celý obličej se táhla černá páska zakrývající prázdný levý oční důlek. Davem to zacloumalo. "Jakže se jmenuje?", "Co to má přes hubu?", "Ty sprosťáku!", "Uhni, huncúte!" a jiné podobné výkřiky naplnily nálevnu.
Janis se však nenechal rušit a zajásal: "Nemýlil jsem se! Vitas Bystrooký, nyní Jednooký, vítěz z bitvy na Soutoku, osobní strážce prince kortrijckého, osvoboditel jezerních měst, postrach skřetů a věrolomného knížete búriského. Ó Štěstěno, stála jsi při mně, když jsi mě této noci dovedla k tomuto setkání!"
"Ale no tak," zavrčel polichoceně hrdina Vitas, "nepřeháněj to. Bitvy na Soutoku jsem se zúčastnil jako řadový voják, kníže búriský stále žije, zato jak dopadl princ z Kortrijku?"
"Skromnost je znakem hrdiny," nadšeně pravil Janis, "zdařený atentát na prince kortrijckého vaše zásluhy nijak nezmenšuje! Jste velký hrdina a můj vzor," ztišil posléze hlas. Zástup vesničanů se začal zklamaně rozcházet poté, co Vitas do sebe jedním lokem vžahnul Janisův korbel aniž by mrkl jediným okem. Konverzace obou hrdinů pokračovala.
"A ty jsi kdo?" zeptal se Vitas. Janis, polichocen zájmem, zakoktal: "Já, já jsem Ja-, Janis. Janis Poljanec," dodal, "vítěz od Brodů, ochránce slabých a věrný služebník poljanského vojvody."
"Hm, co to je - bitva u Brodů?" zajímal se Vitas.
"Ale, jen bezvýznamná šarvátka s hrstkou skřetů," prohodil Janis doufaje, že se Vitas zmíní o skromnosti, vlastnosti pravého hrdiny. Vitas však pravil: "Hm, nehodlám zde ventilovat své názory týkající se poljanského vojvody a politiky vůbec, ale ruku bych za něj do ohně nedal." Poté si objednal na Janisův účet další korbel piva.
Shodou okolností tento korbel nebyl nikdy dopit, protože do lokálu dolehl zvuk zběsile uhánějících koňských kopyt a zoufalý hlas: "Skřeti přepadli Struganěc! Skřeti přepadli Struganěc! Skřeti přepadli Struganěc!"
Zbytek vesničanů, co se ještě poflakovali po nálevně, začal urychleně vyklízet prostor a rozprchl se do svých domovů. Janis a Vitas vyběhli do noci před hostinec a ve světle pochodní uviděli, jak se před nimi vzpíná vyděšený kůň, na jehož hřbetě se křečovitě snaží udržet mladá dívka, ustrojená velmi nedbale, skoro jako kdyby právě vylezla z postele. Na podobné úvahy však nebyl čas. Její nový srdcervoucí výkřik: "Lidé dobří, pomozte! Skřeti přepadli Struganěc!" vyburcoval oba dobrodruhy k činům. Janis se vyhoupl do sedla a Vitas s výkřikem "Peněženku!" vběhl opět do krčmy. To už k hostinci přicválalo asi osm vojáků místní královské posádky, kteří byli rozhodnuti pro povýšení udělat cokoliv, a jejich velitel pravil k Janisovi: "Jsem poručík Gertold, velitel místní podádky. Jestli se nebojíš, pojeď s námi." Janis se hotovil k souhlasné odpovědi, ale mezitím se už Vitas jediným skokem přenesl na hřbet svého ryzáka s netrpělivým výkřikem: "Kupředu, Janisi, kupředu!"
Dívka, která již zkrotila svého vyděšeného koně, vykřikla: "Jeďte za mnou!" a vyrazila. Ostatní taktéž pobídli koně, tryskem vyrazili po cestě vedoucí k lesu, a když zděšený hostinský vyběhl z nálevny ven, viděl již jen temné stíny, které se mihly v ohybu cesty.
Útok skřetům nevyšel tak, jak si představovali. Střechy všech srubů se bez výjimky vzňaly a roj jisker vylétl k půlnočnímu nebi. Muži vyběhli ven, vyděšení, jen s krátkými meči v rukou a čtyři z nich okamžitě klesli na zem s černými šípy, trčícími z krku či hrudě. Jenže bojeschopných osob bylo ve Strugaňci víc, než se Bargor domníval. Další dva muži a dvě ženy se vrhli na skřety s meči v rukou a v soubojích člověk proti skřetovi si vedli více než dobře. Tři snágové, kteří se hned poté, co vystřelili první úspěšnou salvu šípů, vyřítili ke srubům, aby nabrali co nejvíce kořisti, byli zmasakrováni a jejich hlavy válející se v prachu povzbudily statečné obránce.
Bargor zuřil, že jeho plán bleskového přepadu nevyšel, a když se ještě k tomu všemu od cesty přiřítil Danglúk se zprávou, že se jednomu z obyvatel osady podařilo na koni prorazit obklíčení a ujet po cestě pryč, zřejmě pro pomoc, začal vidět rudě a vrhl se do boje. Grúš, Bargor, Gauhúr, Šarkut a Danglúk obsypali zbylé čtyři zoufale se bránící osadníky, zatímco Durbag s Bagdufem se pustili do rabování hořících srubů a vraždění vyděšených žen a dětí. Přesila skřetů byla drtivá a zanedlouho poslední obránci padli k zemi, rozsekaní na drobné kousíčky. Hořící osada byla dobyta.
Skřeti opojeni vítězstvím pobíhali mezi planoucími troskami, loupili, rabovali a jako smyslů zbavení ničili vše, co nemohli použít. "Nezdržujte se, prašivci!" chraptěl vzetkle Bargor na skřety, jejichž bojová morálka se nyní rovnala mínus jedné. "Krev a zlato!" zařval Gauhúr a v tom okamžiku mu hrdlem prolétl dlouhý zelený šíp. Šíp královské armády.
Uzlog byl první, kdo si všiml Gauhúra ležícího na zemi. Rozhlédl se a strašlivě zaječel. Zbylí skřeti spatřili to co on. Plameny hořící osady ozařovaly široké okolí a osvětlovaly jim nepochopitelný obraz. Ze všech stran se na ně řítili vojáci s tasenými meči a dlouhými štíty a nad tím vším zněl zvučný hlas: "Prchejte skřeti! Zde přijíždí Vitas Jednooký, postrach skřetů, vítěz bitvy na Soutoku, osvoboditel jezerních měst a zhouba knížete búriského se svým pomocníkem Janisem Poljancem, vítězem od Brodů, ochráncem slabých a věrným služebníkem poljanského vojvody! Prchejte!"
"Těch teda je," pomyslel si Uzlog, uskočil před dopadající čepelí a hbitě vklouzl do lesa. Mezi větvemi ještě stačil zahlédnout Šarkuta, kterak klesá k zemi zbaven dolní poloviny trupu. "A sakra," zasykl Uzlog a zmizel v podrostu.
Na ohněm ozářeném prostranství se rozpoutala totální bitva. Nocí se nesl bojový řev, řinčení zbraní i smrtelný chropot. Uprostřed vřavy stál muž v dlouhém plášti s páskou přes oko, jenž svým obouručákem právě přesekl vejpůl malého skřeta. Nyní se rozhlížel a když zmerčil, jak poručík zápasí s mohutným skřetem v masivní přilbě s rohy, přiskočil k němu a ťal skřeta zezadu do hřbetu. Ten se zhroutil na zem s chroptivým výkřikem, ale Vitas už běžel jinam.
Přes Gertoldovu tvář se mihl úsměv a vzápětí Danglúkova sekyra. Velitel posádky padl na zem s rozseknutou hlavou, z níž pomalu začal vytékat mozek. Danglúk zařval a vrhl se na nejbližšího vojáka. Čepel jeho sekyry zasvištěla vzduchem takovou rychlostí, že vojákův štít se rozskočil na dva kusy a sekyra se mu zaryla do boku. Voják s hrozným výkřikem klesl na kolena a Danglúk se mu vrhl na hrdlo svými pařáty.
Mezitím opadál klesl Bargor na zem s bezmocným zaúpěním, držíc se za pravý bok. Voják, jehož přesně vedenou ránu nestihl už velitel vykrýt, ho však přeskočil a vrhl se na pomoc Janisovi. Ten již delší dobu uhýbal před údery obrovitého skřeta, jenž si očividně dobře rozuměl se svým zahnutým mečem. Kolem útočícího skřeta se váleli další dva vojáci ve výmluvně nepřirozených pózách. Janis cítil, že by zanedlouho mohl rozšířit jejich řady, neboť není s to odolávat tak zručnému šermíři věčně, a tak přijal s jistým pocitem ulehčení, když po svém boku zaregistroval jednoho z dvijanských vojáků. Grúše však ani dva protivníci nevyvedli z míry. Hůř začalo být tehdy, když se k dvojici jeho soupeřů přidal jednooký muž s obouručákem, jenž se leskl černou skřetí krví.
V tu samou chvíli Danglúk zjistil, že se rovněž musí bránit přesile tří královských vojáků, kteří se zdáli být značně rozhořčeni tím, že Danglúk před chvílí rozdrásal jejich kolegovi hrdlo. Svou nelibost dávali jasně najevo přesnými údery mečů, jež Danglúk stěží stíhal vykrývat. Se skřety to začalo být pořádně nahnuté.
Najednou však ze tmy kolem osady zazněl strašlivý bojový ryk a na mýtinu se vyřítily přibližně dva tucty skřetů. Sprška černých šípů zasvištěla mezi hořícími ruinami a mnohé z nich nalezly svůj cíl. Dva vojáci obtěžující Danglúka se zhroutili jak podťatí. Vitas, jenž se právě rozmachoval, aby uštědřil silně krvácejícímu Grúšovi jednu z posledních ran, se v půli pohybu zarazil, napjal se jak tětiva, vytřeštil oko a z úst mu vytryskl pramínek krve. Vzápětí klesl obličejem k zemi. Ze zad mu trčel krátký černý šíp. Voják s Janisem se zděšeně zarazili, čehož využil Grúš a svým Bezbolestňákem pohladil vojáka po zádech. Janis se vzpamatoval, bleskurychle uskočil, naposledy zoufale ťal po Grúšovi a dal se na útěk. To už skřeti zaplavili bojiště.
"Gurhúz!" zařval Danglúk, zatímco zpracovával posledního vojáka, "Gurhúz dorazil!"
Voják, kryjící se štítem, se nahle sesul k zemi a za ním se objevil radostně se šklebící Uzlog se zkrvavenou dýkou. "Pomoc v pravý čas," zavrčel Danglúk a pozoroval Uzloga, kterak vojákovi kvapně odřezává uši.
Mýtina byla plná křepčících skřetů, kteří pobíhali v doutnajících staveních a sekali do všeho lidského, co ještě jevilo známky života.
"Ty hamižná kryso," pravil rozvážně Gurhúz a pohrdavým pohledem si měřil zuboženého Bargora, jenž se válel v hromadě obvazů a snažil se zastavit si krvácení z boku, "kdybych nepřišel, chcípli byste tu všichni. Teď seš sice živej, ale vezmou ti jednotku, protože ztráta tří dobrejch bojovníků a čtyř snágů je dost síla. Za to tě v Drúz-gerezdu nepochválej."
"To vím taky," zasípal vztekle Bargor. "Uzlogu!" zařval zasláble na skřeta olizujícího svou dýku, "měl jsi hlídat cestu, tak jak je možný...," zarazil se, aby se sípavě nadechl, "...že někdo doběhl pro pomoc?!" Uzlog odpověděl: "Nemůžu za to, sejmul bych ho, ale praskl mi luk."
Gurhúz posměšně pravil: "Máš dobrý lučištníky, jen co je pravda. Vemte si příklad z Rychlejch šípů, mý elitní lučišnický jednotky - hej! Vingaši!" zařval ke skupině skřetů, kteří si nad ohněm opékali kusy lidského i skřetího masa. Od ohně se zvedl drobný skřet v dlouhé drátěné košili držící krátký luk.
"Vingaši, tak kolik jsi jich dneska dostal?" otázal se Gurhúz.
"Dneska jsem neměl svůj den," odvětil nevrle Vingaš, "dycky jich dostanu tak šest, sedm, ale dnes sem ulovil jenom toho chlápka s jedním vokem. Asi už sem starej," omluvně se zašklebil Vingaš a posadil se zpět k ohni.
"Proč ten Magor na tebe tak vyjel, když ses zmínil o těch vlcích?" otázal se Uzlog Danglúka, který pečlivě leštil svou sekyru.
"To máš tak," začal Danglúk, "jednou Bargor před nějakým bojem zkusil přivolat na pomoc vlky. Moc si věřil a vlci přišli, jenže nakonec se s jejich vůdcem pohádali o podílu na kořisti. Vlci se naštvali, rozsápali půl oddílu a Bargor sám utek' s rozkousaným zadkem. Vod tý doby nemá rád vlky a nesnáší, když se vo nich někdo jenom zmíní. Já a Bagduf jsme jediný, kdo tuhle historku znaj."
"Tak teď jsme to my dva," řekl Uzlog, "starej Bagduf taky zařval." A po chvíli dodal: "Ale je to divný. V zádech měl klikatou rejhu. A takovou dělá jen Grúšův Bezbolestňák..."
"Tak hejbejte se, prašivci!" zařval Gurhúz, "za chvíli bude svítat, musíme vocaď vypadnout!" Skřeti válející se mezi troskami a ohryzávající lidské kosti pomalu vstávali a řadili se do útvarů.
"Tak honem, kůže líný! Jak dlouho mám ještě čekat!?" řval Gurhúz, ale to už skřeti vpochodovali do lesa. Gurhúz se naposled rozhlédl po spáleništi. "Dobrá práce," pomyslel si a otočil se, aby dohnal své vojáky.
Když jeho shrbená záda zmizela ve stínu lesa, v rokli se rozhostil klid. Jen z dálky k doutnajícím troskám dozníval vzdalující se zvuk lámaných větví a dusajících bot a k rozednívajícímu se nebi stoupaly proužky dýmu.
