DRANGEN
panovník: vévoda Gandher I.
hlavní město: Margburg
správní rozdělení: 7 provincií
další města: Hersfeld, Kolvakan
počet obyvatel:
vojsko:
komodity:
měna: nemá vlastní ražbu
Dějiny novodobého osídlení Drangenu lze sledovat sledovat až v posledních desetiletích Starého věku, do období před Narovnáním jazyků. V té době začínali přicházet do krajiny Drangenu první přistěhovalci především z Aderu, Lutska a Bergenu, ale také z Viltoljubska či Poljany. Co bylo důvodem jejich odchodu z domovů již nevíme. Víme však, že první desetiletí jejich života v Drangenu byla bojem o holé přežití. Hvozdy byly temné, zvěř krvežíznivá, původní obyvatelstvo barbarských kmenů a krollích tlup kruté, kdejaký močál a horu obývali tvorové, při jejichž představě se přistěhovalcům ježily vlasy hrůzou na hlavě a z hrdla se mimoděk draly zoufalé výkřiky, a stromy prý v té době žily svým vlastním životem. Snad i proto je národ drangenských tak urostlý, ztepilý a odvážný...
Přistěhovalci se však výzvě nepoddajné země postavili statečně, a tak se brzo začaly ozývat po lesích první údery seker a praskání padajících stromů, na nových cestách zavrzala první kola a na políčcích se zazlátlo první obilí. Po několika vítězných srážkách s původním obyvatelstvem se zdálo, že štěstí nových drangenských nestojí již nic v cestě.
Roku 34 Nového věku bylo v Soestu ustanoveno Adernašské císařství a korunován první adernašský císař, Dalarhat I. Za vlády jeho syna, Borkhada I. Dobyvatele, byl připojen Kortrijk a pozornost císařství se brzo obrátila i k nebohým drangenským. Netrvalo tedy dlouho a do Drangenu začaly proudit císařské vojenské posádky s úkolem vybudovat říšskou správu a připravit Drangen pro přijetí císařské nadvlády. Ač v posledních letech proudilo (nyní i ze zabraného Kortrijku) do stínu drangenských vrchů mnoho utečenců, obyvatelstvo bylo ještě příliš málo početné, sjednocené a vyzbrojené, aby se mohlo postavit dobře fungující adernašské armádě. Roku 78 N.v. byl Drangen připojen bez větších ozbrojených střetů jako vévodství k stále sílícímu Adernašskému císařství a na dlouhou dobu tak bylo o osudu drangenských opět rozhodnuto.
Brzy se ukázalo, že život pod nadvládou Adernachu bude těžký. Adernach nezapomněl, že obyvatelé nového vévodství jsou původem utečenci z jeho jiných panství, uprchlých často pro neshody s místní mocí, a podle toho s nimi také zacházel. Panství v Drangenu byla udělována těm nejtvrdším a nejkrutějším šlechticům, kteří pak zacházeli se svými poddanými často jako se zvířaty. Daně byly vzhledem k neúrodnosti kraje pro obyvatele neúměrně vysoké a adernašská šlechta dbala více než na blaho země na plnost svých panděr a pohárů, a tak drangenští trpěli a adernaští se jim smáli do očí. V drangenských se hromadila nenávist a touha po svobodě, a oheň pomsty v nich doutnal stále silnějším a silnějším plamenem. Kolem roku 100 N.v. se začaly skrývat po lesích první osvobozenecké oddíly, které přepadaly nejkrutější šlechtice a ukončovaly jejich bídné životy. Na mnohých panstvích se však jen útlak znásobil. Na konci dvacátých let propukly na několika místech selské bouře podporované lesními oddíly, jejichž důsledkem bylo zrušení práva první noci. To bylo pro drangenské velkým povzbuzením, a ač v příštích letech bylo zabito ještě mnoho nevinných lidí a vypáleno mnoho vesnic, bojovníků za nezávislý Drangen přibývalo. Boje vyvrcholily v šedesátých letech, kdy se na stranu drangenských povstalců postavilo i Poljanské vojvodství. Výsledkem bylo roku 166 N.v. vyhlášení svobodného Drangenského vévodství a prohlášení zemana Gotharda drangenským vévodou, Gothardem I. Drakobijcem. O tom, co tomu předcházelo, vypráví pověst o Gothardovi.
Vlády se ujala nová, drangenská šlechta a v zemi se rozhostil tolik kýžený mír. Roku 198 N.v. se Drangenské vévodství spojilo osobou společného panovníka v personální unii s Poljanským vojvodstvím, která trvala přesně 100 let. Během této doby byl dále osídlován úrodnější jižní Drangen, kde se začínala budovat první města. Po zrušení personální unie s Poljanou bylo sídlo panovníka přeneseno z Hersfeldu do Margburgu v jižním Drangenu, dnes již tradičního sídla drangenských panovníků.
S lety rostl v Drangenu počet měst, obyvatel, do kraje začali přijíždět kupci i z dalekých zemí a mnoho lidí přitáhla vidina neobdělané půdy. Drangen se stal také hojně vyhledávaným dobrodruhy, neboť bylo třeba zbavit mnohé temné kouty hvozdů nebezpečných příšer. V zemi se usadila celá řada alchymistů, neboť dobře placení a často krvácející dobrodruhové vždy byli pro "řemeslníky magie" slušným zdrojem obživy, a mnohé zabíjené nestvůry byly pro alchymisty vyhledávaným zdrojem magenergie.
Drangenské vévodství nedlouho po rozpadu personální unie s Poljanou obnovilo styky s Adernašským císařstvím, a brzy tak byla vybudována spolupráce (zvláště vojenská a obchodní) mezi oběma zeměmi, tentokrát jako vztah rovného s rovným. I s Poljanou však byly nadále udržovány přátelské vztahy, projevující se především obchodní činností. Tak v Drangenu uběhla celá desetiletí, aniž by došlo k výraznější hraniční či vnitrostátní změně.
V současné době vládne Drangenskému vévodství od roku 488 N.v. stárnoucí Gandher I., jeho dcera Findora byla provdána pro upevnění dobrých vztahů orlohorskému knížeti Hagastovi III. Silnému. Mezi nejvýznamnější vojenské působení drangenské armády posledních let patří především spoluúčast na adernašském obsazení Hraničního pohoří a jižní části Dolní Bukoviny.
Lesnatá vrchovina, většina lesů je ještě divokých a pustých, říčky, potoky, sem tam nějaké menší město, jinak především malé vísky, samoty, neúrodná půda, občas i bažiny. Na hlavních cestách je poměrně mnoho zájezdních hostinců (hojně využívaných adernašskými kupci putujícími do hospodářsky zajímavějšího jižního Drangenu), naopak na odlehlejších cestách řádí často lapkové či loupeživí rytíři. Krajina - lesy, hory, prameny, opuštěné stavby - je opředena pověstmi o přízracích, čarodějnicích, vědunech, fextech, dracích, vlkodlacích a dalších lykantropech, skřítcích, permonících, divoženkách, hejkalech, bludičkách, tajemných kamenech, tajných chodbách, kouzelných studánkách, apod. Krajina se zdá být magická, očarovaná, kouzlem opředená.
Chudý lid živící se především chovem dobytku, obhospodařováním malých políček, lovem a v poslední řadě také říčním rybolovem. Drangenští jsou zruční řemeslníci, dobří kováři. Lidé tu jsou ponejvíce hnědovlasí, většina ženatých mužů či vdovců nosí plnovous, ale není to pravidlem. Mezi dívkami a ženami je hojně rozšířeno splétání copů, jednoho či dvou. Starší ženy nosí šátky, vdovy černé. Lidé jsou dobří, statní, velmi silná je tu lidová tradice a dobrým zvykem je tu pečovat o staré lidi. Pije se tu dost, ale spíše společensky (jedno, dvě piva), kouří se hodně oblíbený orlohorský tabák. Klasickým pozdravem je "Buď zdráv!", odpověď "I ty!" a loučící "Na viděnou!", odpovídá se "Nashledanou!" Lidé jsou pečliví, pořádní, hodně dají na vzhled svých chalup. Rodiny mají obvykle 3-4 děti. Drangenští jsou občas trochu xenofobní. Oblíbeným hudebním nástrojem je píšťalka a housličky. Oblíbeným tancem je "dupák". V severním Drangenu je nízká hustota obyvatelstva.
I přes hospodářskou zaostalost krajiny je zde až překvapivě dobrá alchymistická tradice.
Místní vlastní jména a jména svátků jsou tří druhů - obecnou řečí (nejmladší), drangenskou verzí adernaštiny a řečí původního divokého obyvatelstva (nejstarší). Osobní jména pocházejí většinou ze staré drangenštiny.
- Lidé 86 %
- Hobiti 4%
- Kudůci 3 %
- Trpaslíci 3 %
- Barbaři 3 %
- Elfové 1 %
- Krollové o dost méně než 1 %
Drangenské vévodství je monarchie. V čele monarchie stojí vévoda, jenž je volen sedmi regenty. Vévoda musí pocházet z jednoho z těchto sedmi regentských rodů. Regent je titul dědičný a je to označení pro šlechtice, jenž volí vévodu. Baron je šlechtic, jehož statky přecházejí dědičně z otce na syna, avšak nemá právo volit vévodu. Vévoda má právo pasovat na základě služby drangenskému meči rytíře, který zároveň se svým pasováním dostává od panovníka panství v léno. Se smrtí rytíře se panství vrací pod správu vévody, při smrti vévody může nově zvolený následovník rytířovo lenní panství potvrdit. Titul zeman je obdobný s titulem rytíř, avšak zem v léno dává regent, nikoliv vévoda. Titul správce uděluje vévoda osobám pověřeným správou jeho území. Majetek jakéhokoliv drangenského šlechtice může být kdykoliv vyvlastněn za souhlasu většiny regentů vévodou.
Spokojenost s panstvem se liší panství od panství, ale v zásadě je nadprůměrně dobrá. Lidé jsou spokojeni a na placení daní a údělu nevolníků jim nepřijde nic nepřirozeného. Nevolnictví tu tedy ještě přežívá, ale spíše formou naturálií než roboty, šlechtic však stále ještě rozhoduje, kdo se smí odstěhovat a kdo ne, kdo si smí někoho vzít a kdo ne a za svolení si nechává platit (může však udělit i výjimku a povolit stěhování či svatbu zadarmo). Právo první noci bylo zrušeno ještě v dobách adernašské nadvlády, kdy trpělivost drangenských přetekla a na několika panstvích byly selské bouře zakončeny brutální kastrací šlechticů.
Ceny jsou v severním Drangenu nižší než v Adernachu a vyšší než v jižní Poljaně. Obyvatelstvo na vesnicích se živí především chovem krav, prasat, ovcí, koní, (ale samozřejmě i slepic, hus, kachen) a pěstováním brambor a obilí. Pro mnohé jsou zdrojem obživy rozsáhlé lesy a to lovem zvěře na jídlo a na kůže či kožešiny. Někteří se živí lovem pstruhů a říčních štik. Ve městech se lidé živí klasickými řemesly. V divokých kopcích severního Drangenu (obzvláště na západě) bylo nalezeno již několik velkých stříbro– a rudonosných žil, těží se tu v menší míře i jiné suroviny.
