HONZA KRAJHANZL

Dějmistr a hráč Vukogvazdské družiny
zrozen k hraní: 5. říjence 1978 v Praze
odehrál: 21 dobrodružství / jako dějmistr 4
postavy: Kheredok (1), Nargaladin,Neldorin (-7), Brelek (5), Brelek,Tangerd (-7), Tangerd (5), Arbogast (2), Basil Stein (-7)
spravoval: Adernach, Drangen, Orlohor, Bundrus, Horglund
e-mail: honza-k[at]email.cz

Adventure? Excitement? Jedi craves not these things. (Silent Bob @ Malrats)

HRÁČ POSTAVY:

BASIL STEIN - kudůk alchymista: moje poslední postava. Hraju ho teď čtvrté dobrodružství, a zatím se drží, chapík jeden! Je to alchymista - ne však takový ten doupácký alchymista-samopal, kterého družina někam postaví s kuší a pak se vrátí spočítat oběti. Spíš rudolfinský alchymista... milovník tajných nauk bádající ve svém sklepení, dumající nad lektvary a z jemných nitek významů spřádající Smysl. Basil není žádný dobrodruh: přímý fyzický střet s kýmkoliv či čímkoliv by ho potěšil asi stejně jako Vás, když se o půlnoci vracíte městskou periferií. Boj rád nemá a nebojuje, popravdě řečeno i proto, že mě už to taky většinou nebaví, a tak si radši vyndám knížku. Svou úlohu vidí Basil v tom nabídnout družiníkům všechno, co se jim pro nebezpečnější části dobrodružství může hodit. A když se akce zrovna nepovede, tak taky pomůže. Mimo boj může být družině nápomocný jako hvězdopravec (permanentně hledáme způsob, jak tuhle dovednost realizovat - aby toho Basil nevěděl moc ani málo) a hermeneut - rozkrýváním skrytých významů všehomíra se zkouší dobrat pro družinu užitečných pravd. To jde ruku v ruce s tím, že je kudůk. U kudůků se inspiruji hlavně židy, tedy jejich stylem života, mentalitou, kulturou a dramatickým postavením ve středověké společnosti. Znamená to pak pro mě hrát ho tak nějak v duchu postav židovských anekdot, a na druhou stranu nakukovat do obrovský a pro mě moc netušený hloubky, které židovská spiritualita a s tím související pohled na svět skýtá. Láska k poznání vůbec hodně ovlivňuje celou jeho osobnost, a tak i mojí roli. Zajímá se hlavně o to své, při boji se uklízí kamsi stranou, je velmi zvídavý a lidsky hodně velký kliďas. Mám ho rád, a tiše doufám, že mi vydrží (ťuk, ťuk, ťuk).

DATUM A MÍSTO NAROZENÍ: 28. 8. 1978, narozen v porodnici U Apolináře, ale odjakživa bydlím ve Strašnicích (Praha 10)

STUDIUM: psychologie na FF UK

JAK JSEM SE DOSTAL DO DRUŽINY: spoluzakládal jsem ji

NĚCO Z TOHO, CO MÁM RÁD: Psí vojáci, Středozemě, pestří a zelení, Slunce, čaj, koruny stromů, nealkoholický pivo, psychologie, mnoho dobrého z minulosti, prázdniny, Kutnohorsko, občas i pochmurnější poetika, mraky, halekačky, ideje trvale udržitelného života a občanské společnosti, Vlasta Redl, cítění Erazima Koháka a Viktora E. Frankla, pátrání po mých předcích, havrani, vrány a krkavci, Delumaueho "Strach", Klímovo "Jak daleko je slunce", fantaskní realismus, smutná krása, staré pověsti, Pearl Jam "Ten", sýry, Československo, "Bratři Lví srdce", Viklický, posledních 20 minut Žiletek, hrdinové Zeměplochy, kritiky Jana Kellera, Sušicko, klavír, Jak přicházejí sny, globální výchova, pohoda, Mňága a Žďorp, klezmery, staré věci, prasata, malebnost, sny, západ slunce, Sudety, sochy, Filip Topol, noční Praha, příběh Johanna Otta, let ptáků, pointa Psycha, obrazy Jakuba Schikanedera, bicí, víly a skřítci, vzpomínky na Starou Lhotou, hudba z Tance s vlky a Barbara Conana, moře, hrady a zříceniny, humanismus, noční nebe, Malý strom, křížky a kapličky v polích, vandr, ředkvičky, vypravěči Vladímír Körner, Andrzej Sapkowski, Jaromír Štětina a Umberto Eco, Louis Armstrong, svět Vukogvazdské družiny, Chaloupkovy večerníčky, Buty, řezby Jana Netíka, Strašnice, noc, Karafiátovi Broučci, idylka vesnického života, hloubky a výšky a tajemství fantazie, velké i malé naděje, vidina ráje, hřbitovy v poledne, děti, dobrý lidi, moje milá, klid...

OBLÍBENÝ CITÁT:

PJ JSEM DĚLAL PŘI TĚCHTO DOBRODRUŽSTVÍCH:

DOBRODRUŽSTVÍ V TORANU A ZÁHADA STARÉHO DOLU - moje první dobrodružství v naší družině. Vzpomínám na něj dost rád, i když tu první část, "Dobrodružství v Toranu" bych dnes udělal téměř celou jinak - bylo tam snad až příliš osudové smůly pro družinu, nešťastných náhod, vyumělkovaností, a družina měla jen malou možnost ovlivňovat děj. Naopak na "Starý důl" jsem dodnes docela hrdý - někdy zírám, jak jsem tenkrát dokázal odehrát (myslím, že hodně dobře) přes 30 obyvatel vesnice a hbitě měnit při mluvení s postavami hlas a způsob myšlení - na to už bych si dneska možná ani netroufl. Díky skvělé hře hráčů se báječně vygradovala strašidelná atmosféra, zahráli si všichni, a tak celkově můj velmi dobrý dojem kazí jen závěr. Pokud jsem hrál někdy krvavě (jak je mi občas naznačeno), bylo to tady a musím to přiznat, jo, mám trošku černý svědomí. Dneska bych ten konec koncipoval jinak, aby životy všech družiníků (kdyby mi tenkrát nepadlo na kostce 5%, mohl je Kvedl pozabíjet všechny) nezáležely na tom, jestli se podívají Kvedlovi pod límec. Bylo to těžký, uznávám... Odnesl jsem si z něj tak dost poučení pro další dobrodružství, ORLOHORSKÉ KNÍŽECTVÍ, které má však překvapivě více krvavější pověst. Tohle dobrodružství mám taky docela rád, a tak jen s rozpaky pozoruji vznik mýtu "Krvavý Orlohor". Myslím, že čísla mluví jasně - v "Toranu a Starém Dolu" zemřely čtyři postavy (Myrzagul a Ruten ne úplně vlastní vinou), zato v "Orlohoru" zemřel Jokedit a Boron jen díky vlastní hlouposti (a do největších problémů se družina taky dostala až Lopinovým slibem, který však složil o své vůli - a k mému překvapení). S dlouhodobějším odstupem se ukazuje, že nejvíc problémů nadělali a nejméně spokojení byli ti hráči, kteří vždycky tíhli k tomu: naběhnout - vyrubat. Hlavně žádný "zbytečný" rozmejšlení, plány, schovávání před přesilou apod. Ti hráči se pak těžko smiřovali s tím, že v tomhle dobrodružství se nedá souboj s organizovanou státní mocí vyhrát silou. Proto také vlastně přežili ti, kteří to nehráli na vítězství, ale spíš jako život - ne s mečem, ale všemi pěti pohromadě... Mým třetím dobrodružstvím, družinovým čtrnáctým, bylo DOBRODRUŽSTVÍ V SEVERNÍM DRANGENU. Zápletku, postavy a různé okamžiky a drobnosti jsem vymýšlel přes půl roku, a to hlavně na "zámečku" v Ústí (chci poděkovat za hodiny debat na toto téma a také sdílení mého nadšení Danovi Řezníčkovi), v Praze a také o prázdninách v Irsku, což ho činí vůbec mým nejdéle připravovaným dobrodružstvím. Pocity z něj mám rozporuplné, ale rámcově opět spíše dobré. Poučil jsem se z chyb dobrodružství minulých, ale udělal jsem několik chyb nových. Největší chybou byla délka dobrodružství, protože jsme toto dobrodružství hráli od začátku října skoro do poloviny února, a tak na konci jsem jím byl unavený nejenom já, ale i mnozí hráči - vzal jsem si zkrátka příliš velké sousto. Vyčítáno mi bylo také, že jsem zbytečně strašíval, že budeme dřív končit (bál jsem se, že toho nemám dost připraveného - kvůli vytížení ve škole), což se nakonec nepřihodilo ani jednou. No co - jako vždycky, odnáším si alespoň poučení: příště kratší dobrodružství a míň keců. Moje snaha o pojetí dobrodružství ne jako sledu scén, ale jako příběhu se mi zúročila stejně jako důraz na množství detailů. Chvály se mi dostalo za zápletku, krásu, nápady a napětí některých okamžiků, takže jsem byl rád, že se to líbilo. Byl bych moc rád, kdyby to tohle drangenské dobrodružství dostalo i podobu Letopisů. Konečně sám za jeden z úspěchů považuji i to, že se mi podařilo v naší družině zavést hraní podle rozšířeného soubojového systému Drd.

Trvalo to dlouho, než jsem se znovu (alespoň na jeden den) stal PJ. O prázdninách 2001 jsme se dohodli, že bychom zase jeli na nějakou chatu hrát, ale hodně dlouho nebylo jasné, kdo bude dělat Pídžeje. Napadlo mě experimentální řešení - pídžejové budou všichni, každý si vezmeme na starosti jeden den a dohromady z toho bude cosi jako povídkový film. Nakonec na sebe přece jen vzal hlavní kus pídžejské odpovědnosti Honza (Rinvit), a jednodenní dobrodružství jsme si připravovali pouze tři. Petr ještě nakonec onemocněl, a tak jsme naše krátkometrážní umění malých forem připravovali já a Michal. Hráli jsme u Jany na chatě, v Kamenici. Jak se to povedlo? To by měli říct spíš hráči :)... ale je to snad trochu cítit i z fotek . Já sám jsem z toho měl hrozně dobrý pocit. Úžasná pro mě byla hlavně mezilidská atmosféra. Takové dobré vzájemné vyladění a silné ponoření do příběhu. Co se dělo ve světě tam, jakoby by se dělo tady. A hráči hráli báječně svoje rozmanité role - křehký a přece silný Matouš, odměřená a studená Tesla, drsný a vnitřně rozervaný Šerek, přemýšlivý a důstojný Havran a namol opilý Hynek. Bylo to nejkrásnější Doupě, jaké jsem kdy hrál. A za to dík všem.

PŘEDCHOZÍ POSTAVY:

KHEREDOK - člověk kouzelník: Vzhledem k tomu, že většina ostatních s doupětem teprve začínala, chtěl jsem tomu dát nějakou formu, a tak jsem potřeboval velet - a Kheredok jako postava k tomu měl všechny předpoklady - ctižádostivý, značně sebevědomý, mladý, zdravý, krásný, chytrý, charismatický a kdoví, co ještě... Byl prostě zakládán s jediným cílem vytvořit postavu, která je schopna být vůdcem. Pravdou je, že jsem na to šel poněkud naivně, a tak Kheredok sice vůdcem jakoby byl, ale většina družiníků ho měla plné zuby, takže bylo jen otázkou času, kdy začnou poslouchat někoho jiného. Asi by bylo zajímavé, jak by se to vyvíjelo dál, kdyby to tam v bažinách nedopadlo tak, jak to dopadlo... Když umřel, moc jsem toho nelitoval - štvalo mě sice, že mi umřela postava, ale nic víc. Ke Kheredokovi jsem měl jinak zvláštní vztah - bavilo mě ho hrát (zvláště jeho pikle a intriky a tajnůstkářství), na druhou stranu kdybych potkal člověka, jako byl on, asi bych ho stěží vystál. Inu, takové už je doupě...

NARGALADIN - elf kouzelník: Protože se v družině podmínky nelepšily, rozhodl jsem se, že si založím další postavu s vůdcovskými ambicemi - tentokrát jsem se však jako vůdce chtěl prosazovat poněkud vkusnějším způsobem. Faktem je, že se to nevyvinulo tak, jak bych si přál - snad to bylo dáno tím, že některé postavy/hráči mají vrozený odpor k autoritám, a proto nepřijat ve své roli nebyl pouze Nargaladin, ale samotná postava vůdce. Nargaladina jsem kromě vůdcovského aspektu tvořil i jako skutečného klaďase (poněkud bojovnější varianta na způsob Mirka Dušína), neboť v družině zatím nikdo takový nebyl a já si chtěl takovouto postavu skutečně vychutnat. Co se týče mého osobního vztahu k němu - hrát ho byla menší sranda než Kheredoka, na druhou stranu bych takového člověka v normálním životě snášel poměrně bez problémů. Je ho škoda, myslím, že měl před sebou nadějnou kariéru ve Slunečním bratrstvu (J)...

NELDORIN - elf hraničář: Poněkud nešťastná postava... Měla to být taková přírodnější a méně vzdělaná verze Nargaldina - mohl být docela fajn. Postava jeho druhu mě napadla, když jsem se kdysi díval v neděli dopoledne na britský seriál o Robinovi Hoodovi (kdo viděl, tuší, proč ta kapuce). Dodnes pořádně nechápu, proč se s družinou tak nesnášel, jestli jim opravdu tolik vadila jeho kapuce, co měl na důkaz smutku na hlavě - těžko říct. Stejně jako u obou předchozích postav jsem s ní chtě nechtě, vědomky nevědomky, přejal záhy pocit odpovědnosti nejen za svou postavu, ale i za družinu. Pravdou je, že zatímco u postav, které se jednoznačně profilovaly jako vůdčí typy, to bylo žádoucí, tak u této postavy, která byla v družině nováčkem, to dobré nebylo. V družině, kde se každý staral především sám o sebe, to bylo bráno jako další prosazování se. Smůla. Neldorin se s družinou tak nesnášel, že i když dobrodružství přežil, jeho budoucnost v družině se mi zdála nerealizovatelná - on neměl rád družiníky a oni neměli rádi jeho. Nebylo co řešit.

BRELEK - elf zloděj: Brelek, ach můj starý dobrý Brelek. Po třech postavách, které s lidma v družině neměly kór dobrý vztahy, jsem po Neldorinově uzavřenosti chtěl vsadit na otevřenost a po dvou vůdcovských charakterech na obyčejnost. A tak jsem založil Breleka. Neklaplo to. Otevřenost se totiž kvůli možnostem DrD stala kecalstvím - kvůli časovým možnostem interakce postav a taky kvůli tomu, že když něco říkáte vy, jako obyčejnej člověk, za elfa, který má charisma 19/+4, nikdy to nebude mít ten efekt, který by to "tam" mělo. V kombinaci s tím, že Pevnost byla plná postav, které si zakládaly a libovaly ve svém nemluvném tvrďáctví (Lopin a Dargos), tak tam prostě nezapadl. Protože jsem si ale neuvědomil pravý důvod svých dosavadních vztahů v družině, projevoval i Brelek svůj zájem a účast i ve věcech, které měl (jak to dneska s odstupem doby vidím) nechat plavat. Docela tvrdé pro mě bylo období rozporů s družinou v Elienu - hnal jsem ho jeho svéhlavým chováním do situací, za které se pak musel zodpovídat družině, ale krušnou nevraživost mezi ním a zbytkem družiny jsem hůř snášel i já - musel jsem ho sice hrát tak, jak jsem si představoval, že by se choval člověk/elf s jeho naturelem (a tím, že se nechoval tak, jak bych se choval já, jsem se za jeho vycházení s družinou nemusel cítit blbě), na druhou stranu ve mě vrtala otázka - to opravdu nejsem schopen založit postavu, která je schopná normálně vycházet s ostatními? A kdyby se mi to povedlo, nechovala by se družina ze setrvačnosti k nové postavě tak, jak se chovala k těm předešlým? Faktem je, že v té době jsem ztrácel ctižádost hrát postavu sebevíc originální či zábavnou, jen jsem si přál, abych jednou vytvořil postavu, kterou budou ostatní alespoň bez problémů snášet - nic víc. Ale Breleka jsem chtěl dohrát za každou cenu takového, jaký byl. Dovolil jsem si však jednu změnu - protože jsem již neměl sílu se za něj veselit, "nechal" jsem mu zabít rodiče a udělal z něj postavu zmítanou temnými myšlenkami. A jako takový mi pak skutečně přirostl k srdci... Měl jsem ho rád, pro jeho minulost a za všechno to, co jsem s ním prožil. A vydržel mi čtyři (!) a kus dobrodružství. Když pak zemřel (jak říkám: "na nedoslýchavost" - a chci věřit, že to nebylo dopředu chystaný svinstvo) v Lesovu, bylo mi ho líto. Opravdu a moc líto - hrál jsem ho tak dlouho, že jsem ho dobře znal, a bylo to pro mě, jako když mi (přinejmenším) umře nějaký hodně oblíbený knižní hrdina. A takový konec si fakt nezasloužil... Ale hodně jsem se z jeho hraní poučil, dost jsem pochopil. A tehdy jsem vymyslel Tangerda...

TANGERD - člověk šermíř: Jo, Tangerd. Hrozně mě ho hlavně ze začátku bavilo hrát. Zasekal jsem si (a válečník si zahraje snad vždycky), mohl jsem pracovat na jeho charakteru (sloučení topolovsky - dle Filipa Topola - dekadentního hrdiny a středověkého rytíře se sklony k mentorování a dělení lidí na panstvo, lůzu a ty ostatní). Dokonce jsem i tři dobrodružství huhlal jako hráč tak, jak huhlala má postava. Bavilo mě to a dělal jsem to taky proto, aby bylo pořád zřejmé, co je Tangerd zač (charisma 7/-2). Po čase jsem se však "vyhuhlal" dosytosti, a když jsem vyjel na dobrodružství s družiníkama, mezi kterými jsem byl v podstatě fešák, tak jsem se na to jednoduše vybodnul. Jinak to byla také postava, se kterou jsem měl asi nejvíc smůly - v zásadních bojích jsem si obyčejně moc neseknul, na iniciativu jsem házel až příliš často jedničku (a tak mě málem zabil jedinej ghúl) a šestky jsem až na světlé výjimky zásadně házel několikery za sebou, a to téměř zásadně na obranu. Přesto to byla moje první postava, kterou jsem v téhle družině dovedl na šestou úroveň - jó, šermíř... I když jsem měl radost z toho pozorovat ho, jak je stále lepší a lepší (tzn. jak může rozbít hubu stále více a více lidem), poslední asi měsíc a půl mě jeho hra trochu přestávala bavit. Měl sice svoji vytouženou rytířskou zbroj (a v den své smrti dostal meč, se kterým by se - řečeno s trochou nadsázky - daly vyvracet království), ale zkrátka už to nebylo ono. Nenapadalo mě k jeho hře nic až tak nového, družina ho znala (takže je už nemohl překvapovat svými skrytými tvářemi), bylo to prostě převařování stále též vody, z hry se stávala rutina. Neznamená to, že mi jeho nečekaná smrt (a propó, že já jsem vlastně nikdy nezemřel normálně? - vždycky nějak blbě, nepředvídatelně, v druhořadých bitkách a bez špetky pompéznosti; Kheredok mezi žábama, Nargaladin šipkou při vyjednávání, Brelek "na nedoslýchavost", Tangerd cestou nazpátek; k****, to je život!) přišla vhod, naopak - měl jsem s ním ještě spoustu plánů (Tangerd hrozně chtěl získat rytířský titul při turnaji na Drvetských dožínkách, zvažoval vstup na Vyšší učení ve Smirném, chtěl se nechat léčit od Nočary a mít pak konečně normální hlas, a vůbec - škoda mluvit...), chtěl jsem v něm sehrát po nějakém zážitku vnitřní proměnu (abych odboural rutinu, hrál zase trochu jinak a znovu se bavil), která by ho změnila a snad i zklidnila, zvažoval jsem s ním, že by si koupil stavení někde blízko Vlčího hvozdu, vedl si malé hospodářství a s družinou dál vyrážel jednou za čas na výpravy; bylo toho ještě dost, co jsem chtěl. Smrt asi patří k životu dobrodruhů, co dělat, ale tahle přišla moc brzo, moc blbě, a v moc zk*****ý zemi...

Když mi zemřel Tangerd, dostal jsem se ve svých úvahách až k tomu, jak je vlastně neskutečně bídný a pomíjivý život našich dobrodruhů. Cítil jsem se téměř bez chuti vymýšlet zase nějakou postavu, který bude ten svět cítit, žít a dýchat, vymýšlet si její minulost a plánovat budoucnost, dávat jí rodinu, která se o ni bude bát, vytvářet ve družině přátelství... K čemu to všechno, když dříve či později, nejčastěji asi tak za tři čtyři dobrodružství, se stane nějaká pitomost, postava se špatně rozhodne, bude v nepravý čas na nepravém místě, PJ hodí zase pár šestek či tak něco, a po tom všem, po tom všem, čím jako hráč skoro rok minimálně každý pátek jste, je postava nenávratně a navždy pryč?

Za pár dnů mi to však bylo jasné - pro ten čas, co je vaše postava živa, pro nic jiného, protože zemřou jednou stejně všechny. Ale pro ten vzácný a pomíjivý okamžik, kdy ožívá a žije nová bytost, která prožívá to, o čem si ostatní jen tiše vyprávějí a děti si o tom nechávají zdát, pro všechny ty chvíle napětí, strachu, radosti a vítězství, pro chvíle přátelství, lásky i smutku a bolesti, pro všechny ty chvíle a neopakovatelné okamžiky, právě pro ně, to opravdu asi stojí za to.

Tehdy jsem založil ARBOGASTA, postavu, které vychutnávala život velkými doušky... vínoženskýzpěvbašta... v pohodě. Chtěl jsem změnu po všech těch kladných postavách, které berou o své vůli na bedra dobro družiny, někoho takového, kdo pro změnu myslí jenom sám na sebe. A přitom se užívá života, a uprostřed těch našich chlapáků, kteří soutěží v tom kdo z nich je větší "macho", je obyčejnej pohodář. Byl to zloděj, se vším, co k tomu patří - slang, znalost místních podsvětí, vyčůranost, tajemná či spíš tajená minulost, vkrádačky a snad dvě vraždy na triku apod. Při svém nekalém řemesle si však pomáhal ne hbitostí a šikovností, ale kouzly. Původně totiž studoval na kouzelníka, ale "po pár letech zjistil, že ho být skutečným kouzelníkem příliš neláká... Nesnášel pach starých knih, strojenost starých čarodějů a tu falešnou důstojnost, kterou se kolem sebe všichni ti páprdové šířili. Chtěl kouzlit, ale jinak, v akci, bez dlouhého pláště (na který vám stejně pořád někdo šlape) a toho otravného klacku, který sebou všichni ti mamlasové tahají..." Dá se říct, že někteří hráči měli s jeho povoláním "kouzlící zloděj" celkem problém. Asi to nezapadalo do typického schématu ve stylu "pes - to je hraničář - to je ten co umí léčit", "hůl - to je kouzelník - ty určitě umíš blesky", a měli to za nějakou habaďůru. Škoda. Jinak ale musím přiznat, že hrát takovouhle netypickou kombinaci rasy a povolání nebyl zrovna med (z hlediska pravidel byl čistý kouzelník), protože u něj bylo téměř každodenním chlebem, že se mu kouzlo nezdařilo. I když jsem ho nezakládal jako heroickou postavu, je dobrý, když se vám věci spíš daří než ne. A on měl fakt smůlu... Bylo by fajn to zakončit slovy "a tak žil až do smrti a pokud se neupil (to je ještě ta lepší varianta... :), žije tam dodnes", ale neměl to štěstí. Umřel v jedné hrobce při svém teprve druhém dobrodružství mečem kostlivce, to když jsem nerozumně hazardoval s jeho životem (člověk se drží celou dobu zpátky, ostatní nabádá k opatrnosti, no a pak...). Chabou útěchou mi bylo, že ho družina pohřbila s jeho nejoblíbenějším aktem přerozkošné trpaslice... :o)