setník Mervín z Bývalu – Listy z Okraje
Zadven Bylanský, ctihodný biskup podegradský, ve své Rozpravě o věcech prvních ba nejprvnějších (která se stala základním textem ludenské církve) káže, že na počátku věků na holou zemi dopadla křišťálová slza Kirji, vládkyně neposkvrněné dobroty, a ta vytvořila jezero Londelin, jež se tak stalo první věcí pod hvězdami. Asterský univerzitní mistr Eron Trimetys nedávno zpoza Katedry jazyků původních a jezerních odvážně prohlašoval za nejstarší písemnou památku kámen popsaný neznámým jazykem, který vyměnil od tří zbloudilých orků v Jezerním pohoří za sud nasolených slanečků. Adernašský dvorní palatin Luitprand pak odvodil rodokmen svého jasného pána, císaře Grimalda II., od prvního Dernacha, který chodil po původní zemí vší hojnosti údajně před čtyřmi tisíci pěti sty a dvaceti osmi lety. Nejzajímavější ovšem nadále zůstává nauka o původu vyvoleného národa gartreňanského, kterou nechal vyhotovit Hagast III. orlohorský panovník. Tu však stráží dva tucty knížecích stopařů v pevném sklepení neméně betelného sídelního hradu Gartrenderk. Tamější obyvatelstvo ale pevně věří, že okolní svět bude s tímto věděním brzy seznámen, a to hned jakmile jej Orlohor celý dobude. Nebo alespoň jeho větší část.
Všechny tyto a mnohé další nauky vznikly v hlavách hrdého pokolení lidského, v pyšných kebulích, které vidí samy sebe na pomyslném trůnu všeho tvorstva. Lidé, kteří jsou u bran měst děšeni malomocnými, kteří věří, že vhodnou ochranou proti moru je pouštění žilou a že poddanství je nejlepším pořádkem pro život. Lidé, kteří se bojí většího deště, aby nepřišli o úrodu a pro které je les nekonečnou říší temna (dokonce horší než výše zmíněný Orlohor), kde vládnou podivné bytosti (horší než výše zmínění stopaři), které vycházejí za tmy krást novorozeňata – protože noc je jen rozšířením lesního panství na celá království, kde slušný chasník sedí doma za trojí petlicí. Tito lidé jsou oslnění příliš leskem svých korun a oslepení kouřem svých válek, aby viděli, že mnohem dříve, než byli oni, tady byli jiní a že ten tolik odlišný starý svět stále obklopuje lidské krby. Je kousek za okny. Není mrtvý, jen skrytý. A co když právě on řídí dějiny?
Obyvatelé středových zemí sice vědí, že za jejich hranicemi čekají síly zla, aby jim každou chvíli ukradly jejich skvostné domovy - Dúan, Černý král, Vesparská říše, bojovníci z Tristramu nebo skřetí kmeny všeho druhu. Jen těžko si ale připustí, že na panství jejich dobrotivého krále se děje cosi, o čem on nebo jeho moudří nevědí alespoň trochu. A pokud si přecejen některý měšťan či vesničan připustí, že takové síly existují, nepřičítá jim dlouhého trvání či snad větší moci. Ne nadarmo se říká, že člověk vidí jen to, co vidět chce.
Vědoucími jsou nemnozí a jejich hlas je slabounký. Ostatně pokud pronikne na veřejnost, je většinou umlčen horlivým náboženským kazatelem. Tak jen hrstka odvážných alchymistů sestoupila ke kořenům živlů a vidí hluboko pod paty hor mezi gnómy a trpaslíky. Nejmoudřejší z mágů pronikli do světa magie a poznali jednorožce, pegasy a draky. Pouze zlomek nejinteligentnějších lapků ví, že dvě ranky na krcích vážených městských soudců nejsou dílem neznámého druhu netopýra. A jen část z těch, kteří se nazývají druidy, si vybral sám hvozd, naplnil celá jejich srdce a vymazal z něj čas, takže mohli objevit skrytý svět zarostlých údolí a zapomenutých řek. A právě jen tito poslední vědí, že s bytostí, které severní Ludenové říkají oboroteň, jižní pak vukolak a Dernachové zase weruwulf, je to zcela jinak, než jak praví uznávaní učenci.
Konečně každý, kdo potkal pravého druida, ví, že univerzitní spisky jsou pro ně méně než ševelení větru...
